Terapeutka KRISTÝNA MACHOVÁ o tom, jak psi pomáhají zlepšovat náladu pacientů v nemocnicích, čím si získali sestřičky a jaká další zvířata mohou pomáhat v léčbě.
Fenka border kolie Mia je zcela běžným členem zdravotnického týmu v Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích. Po nemocničních chodbách se pohybuje samozřejmě, stejně jako trefí do pokojů, kde jsou hospitalizováni pacienti, i do sesterny. Mia lékařům pomáhá v rámci canisterapie, tedy pozitivního působení na pacienty pomocí speciálně vycvičeného psa, který se latinsky označuje canis.
Její majitelka Kristýna Machová se canisterapii věnuje nejen prakticky, ale také teoreticky na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity. Podařilo se jí prokázat, že kontakt se psem snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, a tím se podílí na odbourávání stresu a zároveň rozvíjí pocit pohody. Jak přesně však psí terapeuti pomáhají lidem a co všechno musejí umět, aby se dostali do nemocnic nebo domovů seniorů?
Pod slovem canisterapie si většina z nás představí něco, při čem psi pomáhají léčit lidi. Ale co přesně canisterapie zahrnuje?
Canisterapie je lehce ošemetný termín, protože nemá jasně definovanou podobu a každý si pod ním může představit trochu odlišnou činnost. Velmi záleží na cílové skupině, frekvenci i délce setkání. Pod canisterapii může spadat mnoho aktivit, je to provádění různých kousků s cílem zlepšit náladu například u dětí či seniorů, někdy může mít canisterapie podobu přímého kontaktu člověka se zvířetem, kdy se na psychiatrii pacienti mají možnost se psem pomazlit, jinde psi pomáhají procvičovat jemnou i hrubou motoriku, motivovat k pohybu a některým klientům vyhovuje i pouhá přítomnost zvířete na pokoji a stačí jim zvíře pozorovat. Záleží tedy vždy na přání a aktuálním rozpoložení klienta a samozřejmě indikaci zdravotnického personálu. Nejdůležitější je však spokojenost zvířete.
I pes musí být spokojený, aby mohl pracovat?
Ano, proto je také třeba canisterapii dobře plánovat, aby měl pes možnost střídat činnosti a aby měl dost času k odpočinku. Vždy je nutné přemýšlet nad tím, čemu a kdy se v konkrétní den budeme věnovat. Také je důležité sledovat, jestli pes nevykazuje nějaké známky stresu, to znamená všímat si postavení uší, toho, jak si sedá, jestli se otáčí… signálů je hodně a každý zodpovědný majitel by měl na svém psovi poznat, že se s ním něco děje. Náročnější je to v létě, když je teplo. A ve chvíli, kdy pes dává najevo, že je v nepohodě, je nejlepší návštěvu u pacienta ukončit a vzít jej ven, ať se vylítá, nebo naopak jít s ním do kanceláře, kde má svoje hračky, pelíšek a může si odpočinout. Vlastně ani já nemám v práci takové pohodlí jako Mia.
Jak vypadá váš pracovní den v nemocnici?
To záleží na tom, na jaké oddělení jdu. Působíme na psychiatrii v Domově Vlčí mák, u válečných veteránů, na interním a rehabilitačním oddělení. Setkáváme se tedy s různými pacienty, kteří se liší věkem, svým životním příběhem i aktuálním zdravotním stavem. Třeba pro válečné veterány z druhé světové války může Mia znamenat vzpomínku na jejich vlastní dětství, kdy vyrůstali se psem. Hlavně jim přináší rozptýlení a činnost, na kterou se mohou pravidelně těšit. Právě s těmito pacienty se často známe už řadu let a opravdu se na sebe těšíme. Jeden pán s Parkinsonovou nemocí takhle naučil Miu panáčkovat. Každé ráno ale začínáme poradou s personálem konkrétního oddělení, kde se domlouváme, jaké pacienty spolu navštívíme. Já začínám tím, že si dám kafe.
Má i Mia nějaký svůj ranní rituál?
Pro ni je to hopsání po louce. Součástí nemocnice je louka pro asistenční psy, kde se můžou vyběhat. Schválně ještě chodím do práce pěšky přes Petřiny, aby se vyvenčila, vylítala a mohla různě čichat. Dalším jejím ranním rituálem je ověřování, zda je pan primář v kanceláři a jestli by náhodou nebyl svolný dát jí kapsičku s masíčkem.
Co takový canisterapeutický pes dělá?
Přesná metodika neexistuje, záleží na aktuálních potřebách klienta a u nás v nemocnici také na indikaci lékaře, který může doporučit určité aktivity. I když máme předem rozmyšlený nějaký cíl práce, vždy je rozhodující samotný člověk – třeba to, jak se ten den vyspal a jak se cítí. Stejně tak musí být v pořádku a spokojený i pes. Canisterapie je tedy velmi různorodá a uzpůsobená potřebám klienta, jeho psychickému stavu, tomu, jaké má dřívější zkušenosti se psy i jak moc chce být on sám v přímém kontaktu se psem. Už jen tím, že přicházíme za člověkem, který prožívá nějakou náročnou situaci, přinášíme mu hezký moment a umožňujeme mu aspoň na chvíli odpoutat se od toho, co právě prožívá. Zajímavé je, že se mě skoro nikdo z nich neptá, proč jsem přišla. Jsou rádi, že za nimi přišel pes.
Jaká jsou hygienická pravidla pro canisterapii?
Samozřejmě že záleží na stavu pacienta. Pokud má například rány či nějaký vstup do těla, mám Miu na klíně, aby pacient na ni dosáhl, mohl se jí dotýkat, ale zároveň hlídám, aby ho nijak neohrozila. O tom, kde se budeme pohybovat, rozhoduje hygienička nemocnice. Proto nesmíme na chirurgická oddělení nebo na pracoviště, kde musí být zachována sterilita. Ale obecně asistenční psi do nemocnice smí, pokud to předpisy a nařízení daného zdravotnického zařízení dovolují. Přístup canisterapeutického psa není v zákoně upraven, takže záleží na konkrétním pracovišti, zda mu vstup umožní. Nicméně v současnosti canisterapeutičtí psi docházejí do mnoha zdravotnických i sociálních zařízení. Mimochodem, existují studie, které sledovaly, jaký vliv má přítomnost psa v zařízení, a ukázalo se, že při dodržení hygienických opatření nezvyšuje výskyt patogenů v prostředí. Pes v tomto ohledu není „špinavější“ než jakýkoliv člověk, který přichází do nemocnice zvenku. Navíc Mia je pod stálou veterinární kontrolou, je pravidelně očkovaná a odčervovaná. Také kvůli parazitům nesmí jíst syrové maso. Jedna má studentka pilotně sledovala výskyt různých mikroorganismů zodpovědných za obranyschopnost organismu u psů a zjistila, že právě Mia jich měla nejvíce.
Jaký pes se může stát canisterapeutem?
Existují plemena, která jsou pro canisterapii vhodnější, i když i zde záleží na tom, se kterými klienty budeme pracovat. V případě, že pes bude mít možnost pobývat i u klienta, je lepší střední či menší plemeno. Obecně lze říct, že za vhodná plemena lze považovat retrívry, border kolie, ale i různé křížence. Jak ale říkáme ve škole, existují vhodná plemena s nevhodnými jedinci a obráceně. Znám kolegy, kteří canisterapii provádějí s dobrmanem či rotvajlerem a jejich interakce je pro mnohé klienty velmi příjemná. Jsou i canisterapeuti „do kabelky“. Jedna moje kolegyně z Ostravy pracuje s čivavami a je s nimi velmi spokojená. Vymýšlí spoustu her, používá různé pomůcky, a protože pracuje hlavně s dětmi, jsou čivavy vzhledem ke své velikosti skvělé. Pro všechny canisterapeutické týmy, tedy psy a jejich psovody, pak platí, že musejí být otestovány v různých situacích, které by mohly během práce nastat. Jsou to například nenadálý zvuk, pach dezinfekce, rozmanité povrchy, setkání s jinými zvířaty a podobně. Psovi nesmí vadit ani hlučnější a poskakující děti. Testována je rovněž základní poslušnost psa a jeho ochota ke kontaktu s lidmi – stejně jako komunikační dovednosti psovoda. V Česku není podmínkou žádné specializační vzdělávání, tedy canisterapeutem se může stát kdokoliv, kdo projde zkouškami.
Předpokládám, že psovodi v canisterapii používají své vlastní psy.
Ano. Canisterapeutického psa musí psovod dokonale znát a potřebuje na něm vidět sebemenší diskomfort. Jen tak mohou spolu dobře pracovat.
Co rozhodlo o tom, že z vás bude canisterapeutka a z Mii canisterapeutický pes?
Z Mii to udělala její schopnost milovat lidi bezpodmínečně, navždy a pořád. (směje se) Ona má opravdu moc ráda lidi. Je taková spíš „člověčí“ než psí. Naučila se i nějaké asistenční věci, takže když vyndávám prádlo z pračky a upadnou mi ponožky, přinese mi je. Je vtipná a být s ní je moc fajn. A u mě to byl přirozený proces. Vždycky jsem měla psy. Moje máma chová koně a táta psy. Vystudovala jsem Českou zemědělskou univerzitu, obor speciální chovy, a také tu později začala učit. Podílela jsem se na tvorbě oboru zoorehabilitace, a když jsem nastoupila k doktorskému studiu, zajímala mě canisterapie i po stránce výzkumné. V té době jsem začala chodit do nemocnice jako dobrovolník a nakonec jsem se stala zaměstnancem. Po koketování s různými oblastmi kynologie jsem se rozhodla spojit svůj zájem o podporu lidí a svou potřebu pracovat se zvířaty. S každým pacientem se učím, a protože pracuji na čtyřech různých odděleních, tak je to práce velmi pestrá. Z Mii se nakonec stal velmi oblíbený „zaměstnanec“. První dva roky v nemocnici nikdo nevěděl, jak se jmenuju, byla jsem jen „ta od Mii“. Když někdo řekl moje jméno, nikdo netušil, kdo jsem. Ale stačilo říct Mia, a každý měl jasno.
A jak se k vám dostala Mia?
Přes kamarádku, která cvičí asistenční a vodicí psy. Mia rozhodně nebyla krasotinka, spíš taková nehezká. Měla hodně dlouhé nohy, kratší srst. (Mia se v tu chvíli dožaduje pozornosti)
Podle toho, jak teď vypadá, jí vaše péče svědčí.
Děkuji, má dobrou výživu. Moje kamarádka je specialistka na výživu psů a v tomto jí plně důvěřuji. Kupuji přímo jí vyráběné krmivo. Ale musím být opatrná, protože pacienti mají sklon jí různě přilepšovat a kupují jí pamlsky. Nejhorší je doba oběda. To ji všichni chtějí krmit a my musíme odejít. Její práce je pomáhat, nesmí od pacientů nic, co by oni předtím nedostali ode mě. I jako odměnu má své obvyklé granule, tedy pokud sem a tam sestřičky nepropašují nějaký ten piškot. (směje se) Vzpomínám si na první dny, kdy jsme spolu chodily do nemocnice. Jedna paní jí nabízela škvarky s tím, že je dělala její snacha, a ta neumí vařit. Musela jsem zakročit. Teď, když už jsme v nemocnici dlouho, pacienti naštěstí vědí, co mají dělat, a něco podobného ani nezkoušejí, i když je to občas láká.
Jak přítomnost canisterapeutického psa ovlivňuje zdraví pacientů?
Z vědecké literatury vyplývá, že pes může v různých situacích ovlivnit mnoho sfér lidského zdraví. Začněme fyziologií. Interakce se psem může přispět ke snížení hladiny kortizolu, tedy hormonu, který je ve vyšších hladinách vylučován při stresu. Naopak může podpořit zvýšení hladiny oxytocinu, tedy hormonu štěstí a důvěry. Navíc bylo pozorováno i zvýšení hladiny imunoglobulinu A, tedy protilátek, které se podílejí na ochraně organismu proti mikroorganismům. Snížení stresu má vliv na snížení srdečního tepu a krevního tlaku. Přítomnost zvířete také může ovlivňovat subjektivní vnímání bolesti a může se podílet na snížení dávky užívaných analgetik. Někdy také orientace člověka na zvíře odvádí jeho pozornost od bolesti, a pacient tak vydrží například déle sedět či cvičit. V každém případě je vždy třeba pracovat pod dohledem odborného zdravotnického personálu. Přítomnost psa v nemocnici také může změnit úhel vnímání tohoto prostředí pacientem. Jeho přítomnost často přináší úsměvy, a to nejen ze strany pacientů, ale i personálu, který návštěvy Mii přijímá stejně radostně. Pacienti mají možnost vidět sestry v trochu jiné roli, když si Miu mazlí a téma vlastnictví zvířat se jim stává dalším společným námětem k hovoru. Pravidelné návštěvy pacientů se psem jim také umožňují změnit jejich roli z opečovávaného na pečujícího, což může být v dlouhodobé péči důležité. Mnoho pacientů se na návštěvy Mii připravuje a nosí jí různé dobroty a hračky. Jedna pacientka má pokaždé připravenou misku s vodou, aby Mia neměla žízeň. Taky se s ní lidé často fotí a z nemocnice si odnášejí i další pozitivní vzpomínku. V případě dlouhodobé péče, kdy je člověk delší dobu izolován od své rodiny, se návštěvy Mii mohou stát opět zajímavým tématem k hovoru a mnoho seniorů ukazuje společné fotky vnoučatům. Z našich studií vyplývá kromě možného vlivu na tep a tlak především zlepšení nálady – a to je v procesu uzdravování velmi důležité. Pro mě osobně i kdyby byl jediným praktickým výstupem fakt, že má pacient lepší náladu, budu spokojená. Lépe naladěný pacient totiž může i lépe spolupracovat s ostatními pracovníky nemocnice, jako jsou fyzioterapueti, ergoterapeuti, sestry i lékaři.
Může pozitivně ovlivňovat lidské zdraví i pes, kterého má člověk jako mazlíčka?
Obecně je to těžké hodnotit. Záleží na vztahu člověka a psa. Pro mě osobně je už bouřlivé přivítání, když se vrátím do bytu, protože jsem si doma něco zapomněla, velkou kompenzací za půlnoční procházky v dešti. Obecně však lze říci, že majitelé psů dosahují lepšího plnění doporučené pohybové aktivity, tedy více chodí. Dále mají také pejskaři víc sociálního kontaktu. To je fajn hlavně v případě, že se jedná o seniora, který se cítí osamělý a nemá či nevidí možnosti, jak s lidmi zavést hovor. Se psem to jde samo. Také je důležité, že člověk doma není sám.
Vy jste mimo jiné zkoumala, jak přítomnost canisterapeutického psa ovlivňuje samotné zdravotníky. Jak tento výzkum vznikl?
Když začínám pracovní den v nemocnici, jdu nejprve na sesternu, kde se dost zdržíme, protože holky mají Miu moc rády a ona sama si tyhle návštěvy užívá. Nosí jí pamlsky. Řada z nich má své vlastní psy, a tak jsou rády, když ji potkají v práci. Mazlí se s ní, hladí ji a je na nich vidět, že je těší Miina společnost. Tak mě napadlo zkusit se podívat, zda jim psí přítomnost objektivně pomáhá, nebo jde jen o můj subjektivní dojem. Náš výzkum zaměřený na hladinu stresového hormonu kortizolu u ošetřovatelského personálu ukázal, že i krátkodobý kontakt se psem v klidném prostředí může přispět k jeho snížení. Práce zdravotních sester je nesmírně záslužná a já obdivuju, s jakým nasazením, laskavostí a trpělivostí tito lidé pracují.
Umíte si představit, že by canisterapeutičtí psi pravidelně pracovali nejen s pacienty, ale i se zdravotníky?
Ano, bylo by to moc fajn. Zdravotníci se musejí vypořádávat s mnoha náročnými situacemi souvisejícími se zdravím pacientů, musejí neustále komunikovat s pacienty, rodinami a spolupracovníky a každý den jedou naplno. Nevím, jak je to jinde, ale u nás jsou sestřičky maximálně profesionální, vstřícné a obětavé a mají vždy připravené pochopení a úsměv. A to něco stojí. Proto si myslím, že i kdyby si ony na oplátku chtěly někdy takhle se psem posedět a pročistit si hlavu, udělat si chvíli samy pro sebe, mohlo by to být fajn. Chápu ale, že je to v provozu náročné. Na České zemědělské univerzitě jsme u studentů zkoušeli, jak na ně bude působit canisterapie před zkouškou. Ke změně u tepu a tlaku nedošlo, protože, překvapivě, ho ani neměli zvýšený. To, co se ale změnilo k lepšímu, byla nálada a pocit stresu. U sestřiček se zlepšila nálada a také se snížil kortizol.
Jaká zvířata se v současnosti používají jako terapeuti?
Všechna možná. Nejznámější jsou asi psi a koně, ale existuje i terapie pomocí lam, kdy lidé lamu vodí a jdou s ní na procházku, mazlí se s ní a podobně. Obecně s hospodářskými zvířaty běžně probíhají různé pracovní terapie, kdy se o ně klienti starají. Například v psychiatrické nemocnici v Kosmonosech se věnují hipoterapii u pacientů s různými diagnózami a je vidět, jak se u nich postupně mění vztah ke zvířatům, odpočinou si, dostanou se ven a naučí se něco nového. Spousta sociálních zařízení chová králíky, morčata, a dokonce existují studie, které popisují, že pokud do jídelny v domově pro seniory umístíte rybičky, lidé budou jíst více. Terapeutickým zvířetem se klidně může stát slepice, kráva nebo třeba leguán. Psi a koně ale procházejí zkouškami. Testování existuje i pro felinoterapeutické kočky. Vím, že pacienti jsou z kočiček nadšení. Pro mě jakožto pejskaře je ale záhadou, jak přesvědčit kočku, aby dělala to, co je třeba.
Jaký byl váš úplně první pes?
Můj první vlastní pes byla německá ovčanda Gayla, skvělé zvíře, které se dožilo patnácti a půl roku a zemřelo před dvěma lety. Ale se psy jsem se potkávala odmalička. Moji rodiče měli německého ovčáka a československého vlčáka. Táta mi vyprávěl, že na cvičáku ve Stromovce, když jsem byla ještě v kočárku, mi přivázal našeho Denise ke kočárku a ten mě hlídal. Mezi psi a koňmi jsem vyrostla a věřím, že to, že se pes po dlouhá tisíciletí pohybuje kolem člověka, má svůj důvod.
Majitelé psů dosahují lepšího plnění doporučené pohybové aktivity, tedy více chodí. Dále mají také pejskaři více sociálního kontaktu. To je fajn hlavně v případě, že se jedná o seniora, který se cítí osamělý a nemá či nevidí možnosti, jak s lidmi zavést hovor. Se psem to jde samo.
Existují studie, které sledovaly, jaký vliv má přítomnost psa v zařízení, a ukázalo se, že při dodržení hygienických opatření nezvyšuje výskyt patogenů v prostředí. Pes v tomto ohledu není „špinavější“ než jakýkoliv člověk, který přichází do nemocnice zvenku.
KRISTÝNA MACHOVÁ (32)
Absolvovala obor speciální chovy na České zemědělské univerzitě, kde také ukončila doktorské studium. Zkoumala mimo jiné to, jak psi mohou pomoci při relaxaci, zlepšit efekt logopedické péče u dětí s poruchami řeči nebo ovlivnit stav pacientů po cévní mozkové příhodě. Působí jako canisterapeutka v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích a současně na Katedře etologie a zájmových chovů Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity.
Zdroj: Lidové noviny - magazín, text: Ludmila Hamplová, foto: David Neff
