Nacisté se snažili bojovat o každý satelit třetí říše, přestože všem bylo jasné, že zbytečně. „Oblohu ozařovaly světlice, nepřítel nás měl na dlani,“ popisuje své zážitky z bojů plukovník v záloze Ján Hacko. V rozhovoru líčí své příběhy z války i vztah k armádě.
 
Jste veterán z východní fronty a původem Slovák. Jak je možné, že jste bojoval proti nacistům, když Slovensko sympatizovalo s Hitlerem?

Na začátku války jsem byl ještě mladý, nebylo mi ani osmnáct let. V Michalovcích jsem se tři roky učil u mistra pekaře, který utekl z Užhorodu. Když se fronta přiblížila k nám, evakuovali nás do Tater.


Takže do války jste se zapojil až na jejím sklonku?

První československý armádní sbor se dostal k polsko-slovenským hranicím a osvobozoval úsek po řeku Ondavu. Všude byl chaos, Němci ustupovali. Vrátil jsem se z hor, když organizovali v našem městě nábor ke sboru. Bylo to okolo Vánoc 1944. Stovku nás přemluvili, abychom se sbalili a šli s nimi.

Bez výcviku?

Kdepak. Přesunuli jsme se do Sniny, kde jsme se podrobili třítýdennímu výcviku.

 

Ján Hacko *1926
Od konce roku 1944 se účastnil bojů na východní frontě jako příslušník Svobodovy armády. Po válce mimo jiné působil u 8. tankového pluku v Jihlavě nebo jako vedoucí Vojenského zařízení Bedřichov. Ve službách armády strávil více než 30 let.

 

Nejsou tři týdny pro přípravu na válku málo?

Naučili jsme se zakopávat, schovávat a střílet. No, střílet, nevěřil byste, že jsme vystřelili jen tři náboje (smích). Ovšem důležitější zřejmě byly jiné zkušenosti. Poslední týden jsme museli napochodovat na hřiště. Uprostřed byla díra a před ní sloup se svázaným člověkem. Údajného zrádce vyzpovídal farář, přečetli rozsudek a zastřelili ho. Pak nás poslali na frontu k Popradu.

Proč myslíte, že vás na jeho popravu přivedli?

Zřejmě abychom neměli na frontě zaječí úmysly.

Jakou jste zastával funkci?

Voják pěšák. Stal se ze mě průzkumák. Dostali jsme samopaly zamaštěné vazelínou a měli jsme jít bojovat.

S čím jste se musel nejdříve vyrovnat při setkání s realitou války?

Lítaly kolem nás dělostřelecké miny, a to panečku hvízdalo. My se samozřejmě báli a hned jsme se schovávali. Obdivovali jsme naše starší kolegy, kteří si z toho nic nedělali. Pak nám vysvětlili, že hvízdání nic neznamená, ale když to zašustí, je zle. Taková sranda to byla.

Kde jste nejčastěji bydleli?

Různě. Většinou někde v lese pod stromem, ale i v prázdných domech. Lidé se schovávali ve sklepích. Využívali jsme to k doplnění potravin nebo oblečení. Dodnes si pamatuju jednu ložnici, kde jsme našli mrtvolu. Ani nevím, komu patřila, ale spát jsme tam s nebožtíkem nechtěli. Venku pršelo, tak aby nezmokl, uklidili jsme tělo k chlívku (smích). Bojovali jsme i v zimě, takže jsme spali i ve sněhu.

Většinou bývá ve válce problém s jídlem. Měli jste ho dostatek?

Byl jsem v průzkumné četě, takže i přísun jídla byl specifický. Jednou za dva nebo více dní přijely várnice s koninou. Obvykle v noci a studené. Každý voják pak dostal trochu do svého koťoule (pozn. jídelní nádobí) a do ušanky místo chleba drobky. Kdo si stěžoval, nedostal nic. Výjimečně nám zásobovači dali i nějakou anglickou konzervu. Když jsme pak našli někde ve vesnici krávu, prostě jsme ji vydojili. Nejhůře se chovali podkarpatští Rusíni. Rozbili například jen tak, pro nic za nic včelín.

Co bylo ještě specifického na službě v průzkumné četě kromě jídla?

Chodili jsme do týlu nepřítele přes minová pole chytat živé Němce. Říkali jsme jim jazykové. Pak jsme je odevzdávali na štábu, kde z nich těžili informace. Jednou jsem se dostal jako nováček k zákopu. Jeden z naší skupiny skočil do zákopu, ale nevrátil se. Spustila se strašná palba. Oblohu ozařovaly světlice, nepřítel nás měl na dlani. Utíkali jsme tehdy, co nám nohy stačily. Podobně nahnáno jsem měl i tehdy, když jsme šli zjišťovat okraj německého ležení. Slunce mě osvěcovalo a množství sněhu a listí mě málem stálo život. Zasněně jsem koukal zpoza padlého kmene na Žilinu a najednou deset metrů přede mnou typická německá kšiltovka. Podřimoval tam strážný. Když jsem uvažoval, že na něj skočím, uslyšel jsem němčinu, ale nikoho jsem neviděl. Opatrně jsem se stáhl nazpět k četě. Byl to strašný stres. Sice jsme na rozdíl od zákopů nespali po kolena v blátě, ale taky jsme si užili.

Zastřelil jste někoho?

Nevím o tom. Blízko jsem k tomu měl v nějaké vesnici. Mysleli jsme, že už tam nepřítel není. Po silnici šla silueta chlapa a najednou: „Ja, ja, Fric.“ Přemýšlel jsem, co teď. On byl však rychlejší. Dávka světelných nábojů prolétla těsně kolem mě. Netrefil se a zmizel ve sklepě. Poslali jsme tam pár chlapů, kteří ho pomocí granátů vytáhli ven. Chtěl jsem ho předat na štáb, ale Rusíni ho vyslechli a zastřelili.

Ženevská úmluva jim tedy nic neříkala?

Porušili ji, ale bylo to mezi námi, takže nikdo potrestaný nebyl.

Cítil jste se někdy jako hrdina?

Jednou se strhla přestřelka. Velitelem roty byl nadporučík Pálko, povoláním učitel. Němci nás překvapili a Pálko šel zjistit, jaká je situace na pozorovacím stanovišti. Viděl jsem, že všichni ustupují, spousta vojáků byla zabita. Běžel jsem za Pálkem, protože zastřelili i velitele čety. Našel jsem ho ležet pod hruškou s rozstřílenou nohou. Zavolal jsem zdravotníka pobíhajícího zmateně po bojišti. Nechtěl mi pomoci, tak jsem mu pohrozil, že ho zastřelím. Výhružka zapůsobila, vzali jsme nosítka a šli. Spousta sněhu a ploty nám působily problémy. Když jsme dorazili do centra města, nikde nebylo po nějakém obvazišti ani stopy, všichni utekli. Na křižovatce jsme viděli kapitána řídícího ústup s pistolí v ruce. Zdravotník uprchl. Dvakrát jsem se pokusil naložit raněného na projíždějící děla, ale vždycky ujeli. Nakonec jsem ho nechal mezi civilisty ve sklepě. Nohu jsem mu přikryl pláštěm. V tu chvíli jsem se cítil jako samaritán a hrdina.

Přežil to?

Ano po válce jsme se sešli a dali si pár panáků.

Vyznamenali vás?

Kdepak. Dokonce jsem byl vedený jako nezvěstný. Nikdo mě po osudném útoku nezaevidoval, že jsem přežil.


Našel jste si ve válce jako mladík nějakou lásku?

Až po osvobození v Praze jsem měl románek se šikovnou slečnou. Idylka trvala jen chvíli. Odešli jsme zpátky na Slovensko. Pak jsem se oženil s jinou a narukoval regulérně na vojnu.

Neměl jste už dost armády?

Vedl jsem si dobře a stal se vojákem z povolání. Sloužil jsem až do svých 57 let. Nakonec jsem odešel opět dělat cukráře. Chtěli mě dát i na generála, ale odmítl jsem se stěhovat na dva roky do Moskvy, tak jsem zůstal jen plukovníkem. Vystřídal jsem spoustu posádek po celém Československu.

Jak vnímáte současnou péči o veterány?

Starají se o mě dobře. Čekal jsem, že budu mezi veterány. Zatím jsou tady spíše samé manželky veteránů.

Můžete srovnat vaše zásluhy a zásluhy novodobých veteránů?

Každopádně každý, kdo se dá na vojnu, si zaslouží úctu.



Autor: Štěpán Daněk