- Proč jste se kdysi v 19 letech rozhodl darovat krev poprvé?
Rozhodování bylo jednoduché, protože v té době už moje maminka byla dlouholetou dárkyní krve, a tak po nástupu na vojnu jsem šel také hned na odběr a zůstalo to do dnes.
- Pamatujete si na váš první odběr? Jak to tehdy vypadalo?
První odběr byl vojně. To nás navlékli do bílého od hlavy až po paty a odběr se konal v autobuse. Později nás vozili do Žatce nebo Mostu.
- Napadlo Vás tehdy, že budete jednou mít na svém kontě 555 odběrů?
Tak to mě určitě v té době nenapadlo, že bych mohl někdy dosáhnout takového počtu odběru. Asi by to bylo v té době utopie, protože bylo možné darovat krev pouze 4krát do roka.
- V čem je to dnes jiné?
No, dneska je to opravdu o něčem úplně jiném! Už při příchodu na transfuzku, ve způsobu vyšetření, před odběrem, jiný je i samotný odběr a také posezení s občerstvením. Za tu dobu jsem poznal asi 8 transfuzních stanic, od Žatce až nyní po ÚVN. Rozdíly byly veliké a jsem rád, že jsem skončil právě tady. Myslím si, že už lepší nemůže nic být.
- Co byste přece jen vylepšil?
Na tuto otázku nejsem dost fundovanej a jak jsem již řekl, tak chodím na nejlepší pracoviště a mám za to, že zde není z pohledu dárce co zlepšovat.
- Ví se o vás, že si dáte červené víno, myslíte, že jste vypil víc vína, než jste daroval krve nebo jejích složek? Tuším, že je to kolem 330 litrů.
Je pravda, že si v předvečer odběru dám červené vínko, ale asi by to tolik litrů jako krve nebylo. A navíc byly doby, kdy jsem na odběry jezdil hned ráno po noční šichtě, takže jsem byl bez vína. (smích)
- Myslíte si, že si naše společnost dárců dostatečně váží?
Zda jsou dárci společensky dostatečně uznávaní? Tady si myslím, že zde jsou ještě dost velké rezervy. Například vím, že se stalo, že zaměstnavatel nechtěl uvolňovat k odběrům, také si někteří vyslechli i ostřejší slova, že kvůli časté nepřítomnosti mohl jeden dostat i padáka… ale to by bylo povídání na dost dlouho. Vždycky je to o lidech. Od někoho slyšíte slova uznání, některé organizace výrazně dárcovství podporují, jinde ale „dárce“ příliš neuznávají a nedoceňují.
- Co byste vzkázal těm, kteří se rozhodují, zda se stát dárcem?
No, co bych vzkázal - asi toto: jsou-li zdrávi a nic jiného jim nebrání, tak aby krev nebo plazmu darovali. Dělají něco pro druhé, ale vlastně i pro sebe, protože tak jsou stále pod lékařským dohledem. Krve nikdy není dost. Když zdravý člověk daruje krev, nic mu to neudělá a potřebným to pomůže a někdy i třeba zachrání život. Nikdy člověk neví, kdy bude tuto vzácnou tekutinu potřebovat on sám, anebo někdo z jeho blízkých. Lidé nepřemýšlejí, jak by to dopadlo, kdyby nebylo dárců. A pak po odběru máte pěkný pocit, že jste někomu pomohli, a to přece stojí za to, nebo ne?
