Věroslav Bergr, malíř, grafik, sochař, ale také ilustrátor bezmála devadesáti knižních titulů, se ze svého nuselského bytu s výhledem na Podolí a na zahradu činžovního domu vonícího po jablkách na jaře roku 2020 těsně před začátkem karantény přestěhoval do penzionu pro válečné veterány. Těšil se tam na odpočinek i na pestrou společnost. Krátce po jeho 93. narozeninách nám poskytl rozhovor o tom, jak se mu daří a jak prožívá tyto revoluční časy.
Nepřipadáte si tu trochu jako ve vězení?
Žijeme tu v určité izolaci z důvodu opatření proti šíření viru. Všichni jsou k nám ale pozorní a dobře se o nás starají. Dokonce jsem dostal blahopřání k narozeninám od ministra obrany.
To je od něj milé. Jaká opatření u vás v současné době platí?
Nevím to jistě, ale myslím, že po návštěvách požadují potvrzení o negativním výsledku testu nebo o provedeném očkování. Naštěstí můžeme chodit ven, kde je dostatek prostoru, a dokonce si můžeme jít zacvičit.
Máte v této situaci vůbec chuť tvořit?
Prošel jsem si obdobím, kdy jsem vůbec neměl chuť se do něčeho pouštět, ale to spíš souviselo s malými zdravotními potížemi, kvůli kterým jsem se na nic nedokázal soustředit. Teď mám ale nový malířský stojan a nic mi nechybí.
Prezident je toho mínění, že má umělec trpět, aby vytvořil něco hodnotného, premiér ve veřejnoprávní televizi řekne, že na živnostnících nezáleží. Proč se podle Vás terčem takových slovních útoků ale i ekonomické likvidace staly zrovna tyto dvě skupiny? Máme to snad chápat tak, že to dělají pro náš duchovní růst?
K politikům se vyjadřovat nechci. Pokud jde o umělce, někdo to tak může mít. Například Picasso. Od studentských let snad sice netrpěl nedostatkem, ale měl problémy s krční páteří, což ho možná sužovalo víc, než kdyby neměl na chleba. Možná i díky tomu jeho způsob výtvarného projevu získal na důrazu a dovedl ho ke kubismu. On a George Braque byli prvními jeho představiteli. Někdy nemohoucnost člověka donutí víc přemýšlet o sobě i o světě. To ho může přivést k umění, dalšímu uměleckému oboru, nebo k zájmu o vědu. Vždycky jsem to vnímal tak, že je všechno zlé pro něco dobré. Když nic jiného, tak nás to postrkuje dopředu a nutí nás to přemýšlet víc nebo jinak. Naštěstí se v dobách útlaku nebo nedostatku vždycky najdou lidé, kteří neváhají nabídnout pomoc. Umělce v těch chvílích často přímo podpoří jejich příznivci, protože vidí hodnotu v tom, co dělají, a mají chuť se na tom podílet.
Vy jste jako mladík zažil konec 2. světové války. Je něco, na co bychom se měli připravit? Můžeme udělat něco proto, abychom konec té současné přežili a nabrali sílu na nový začátek?
Můžeme si představovat svět, v jakém chceme žít. Věřím, že přichází nová doba. Podle mě se třeba změní i způsob stavění. Některé moderní stavby mi připadají spíše jako bunkry, kde se člověk necítí ani trochu přirozeně. Dokonce už ke svému provozu potřebují zařízení, které je stále puštěné, aby dovnitř přivádělo kyslík. Pokud budou výtvarníci, hudebníci a vůbec všichni tvořiví lidé dostatečně trpěliví a snášenliví, překonají různé ústrky i křivdy a přežijí to ve zdraví, tak se zase budou moci vrátit ke své práci a všechny životní zkušenosti v ní zúročit. To je štěstí.
Taky Vám připadá, že teď rychleji utíká čas?
Řekl bych, že utíká rychleji, a také se rychle mění jeho rychlost.
Čím se aktuálně zabýváte?
Rozmaloval jsem nový cyklus abstrakcí, které zachycují archanděla Gabriela. To je moje nové téma, které teď rozvíjím. Začal jsem subtilní kresbou do bílé a postupně zkouším přidávat barvy.
Tak to ho doslova oživujete, doufám, že nám brzy přispěchá na pomoc...
zdroj: obroda.info
