Jsem zpátky doma. Řeším takové ty všední věci, které máme všichni, jako je placení složenek, uklízení, nakupování. Člověk si obrovsky váží a vychutnává pocit svobody pohybu. Velmi silně si uvědomuje, že žijeme opravdu ve svobodném státě. Působení v misích mě naučilo mimo jiné vážit si každodenních radostí.
Čtyři a půl měsíce působila v misi v Afghánském Kábulu. Vrátila se počátkem října. S nadporučicí Ing. Taťjanou Markovinou, vedoucím zdravotním laborantem ÚCL ÚVN, si povídáme o jejích zážitcích a zkušenostech z působení v misích.
Prozrazuje, že je už šestnáct let v armádě. Mise, ze které se na podzim 2016 vrátila, byla její v pořadí již čtvrtá: „Tohle byla moje čtvrtá vojenská mise, ale byl to již pátý výjezd do zahraničí – poprvé jsem totiž vyjela v roce 1999 ještě jako občanský zaměstnanec. Tehdy jsem byla na humanitární pomoci v Turecku. Země byla po zemětřesení, pomáhali jsme civilním obyvatelům, kde se dalo. Pak jsem vstoupila do armády jako voják z povolání a následovaly další mise.“ Na otázku, proč do armády v roce 2000 vstoupila, co ji k tomu motivovalo, bez váhání odpovídá: „Spouštěčem byla právě mise v Turecku. Zkusila jsem si pomoc v terénu a věděla, že to je práce, která mě zajímá. Měla jsem potřebu pracovat v terénu, být akční. Mám dobrodružnou povahu a ráda pracuji pro lidi. To jde všechno dohromady.“ Nadporučice Markovina má specializaci zdravotní laborant. Při výjezdech do zahraničí je součástí laboratorního komplementu, který pracuje v rámci chirurgického týmu, nebo polní nemocnice.
Byla jste již na čtyřech misích. Je nějaké srovnání? Byla ta poslední něčím odlišná?
Nejvíce odlišný byl první zahraniční výjezd a právě ta poslední mise. V zemětřesením poničeném Turecku jsme v roce 1999 pomáhali širokému spektru obyvatelstva, většinou místního, bylo jiné poslání i složení. Řešili jsme většinou běžné ambulantní případy, poranění po zemětřesení, vyšetřovali jsme, co si vyžádali ordinující lékaři. To jsem byla ještě civil. Pak už následovaly mise vojenské, všechny v Afghánistánu. Tam jsem byla poprvé v roce 2002, pak v roce 2007, pak 2008 a nyní. Tahle poslední mise v roce 2016 byla pro mě jiná než předešlé především v tom, že náš malý chirurgický tým působil v mezinárodním prostředí. Kontakt s civilním obyvatelstvem byl minimální. Naším úkolem bylo poskytovat zdravotní péči primárně vojákům NATO. Civilních pacientů byl naprostý zlomek a byli to jen civilní zaměstnanci základny. Takže to byl velký odklon od mé první zkušenosti s působením v zahraničí. Bylo to mnohem zátěžovější - náš pohyb byl omezený pouze na základnu, působili jsme v mzinárodním prostředí. Komunikačním jazykem byla angličtina, nemocnice byla pod vedením Američanů. Bez perfektní angličtiny se neobejdete, odborná terminologie musí být precizní, člověk musí být jazykově vybaven, aby zvládal komunikaci. Je tam často urgentní péče, učitě není čas na dohledávání slovíček (smích).
Co čeká na laboranta ve vojenské misi?
Záleží na zadání. Od toho se pak odvíjí i práce laboratorního komplexu. Nejčastěji lze očekávat zajištění podpory ošetření válečených poranění, tedy polytraumat, kde lze předpokládat velké krevní ztráty. My musíme být připraveni poskytovat zásobování transfuzními přípravky, zabezpečit jejich vydávání, zajistit laboratorní vyšetřování pacientů.
Co by podle vás měl člověk, který odjíždí do mise splňovat?
Člověk, který jede do mise, by měl být podle mě odolný, velmi odolný. V první řadě, jak to vnímám já, by měl mít vyřešené věci doma, v rodině, ale i společensky. Pokud lidé nemají kvalitní rodinné zázemí, je pro ně výjezd velmi problematický. Z mého pohledu nemůžou vyjíždět do misí ti, kdo mají v rodině nějaké zdravotní problémy, nevyjasněné vztahové záležitosti s partnery. Možnosti komunikace v dnešní době jsou velice kvalitní - my jsme mohli využívat sociální sítě, mohli se svýmii blízkými být v telefonickém kontaktu, což bylo příjemné. Není ale možné řešit problematické vztahy na dálku. Je velmi stresující, pokud máte dpma ve vlasti někoho těžce nemocného, pokud máte problémový vztah, pokud není podpora partnera. Odjezdem do mise se problematické vztahy zlepší jen zřídka. Většinou se odloučením problém spíše prohlubuje, nevyřeší se, odsouvá se. Rodina by měla akceptovat povolání, a měla by dávat podporu po celou dobu výjezdu. Já mám to štěstí, že se mohu na mého manžela spolehnout. Zvládal mou nepřítomnost velice zodpovědně, po celou dobu mise jsem nemusela řešit věci běžného života, jeko je docházka a příprava syna do školy, péče o domácnost... Manžel za mnou do mise problémy neposílal. To se obrovsky cení.
Co člověku dá či vezmě působení v misi
Mně to vzalo čtyři a půl měsíce běžného života v rodinném prostředí ... vzalo mi to pět kilo (smích). Stýskalo se mi po dvanáctiletém synovi, po blízkých. I když se zdá, že je to krátká doba, je to třetina roku. A oni nás potřebují. Ale stali jsme se vzájemně vzácnější, víc si vážíme společných chvil.
Také jsem si mohla uspořádat myšlenky, upravit vnímání některých věcí, které si člověk v běžném každodenním životě ve svobodě neuvědomuje. Mohla jsem „ vypnout“, soustředit se na sebe, odpočinout si od rutinního živita. A také jsem si uvědomila, že si tady u nás žijeme dobře, nadstandardně, v blahobytu. My, Češi, máme takovou vlastnost si pořád stěžovat, být s něčím nespokojení. Přitom je na světě spousta lidí, kteří by si to s námi hned vyměnili. Když máte na základně volno, točí se vaše úvahy pořád kolem svobody. Až tam si člověk naplno uvědomuje její potřebu.
Počítáte s vaším působením v nějaké misi v budoucnu?
Teď jsem krátce po návratu. Budu se věnovat své práci v Ústřední vojenské nemocnici, budu si užívat přítomnost svých blízkých, platit složenky (smích)… V tuto chvíli nedokážu odpovědět, zda budu kdy do mise vyslána. Ale jsem voják, a ten musí být připravený na všechno, co s jeho povoláním souvisí.
