Novinky a články - Emergency ÚVN

Na heliportu Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze přistává vrtulník s těžce zraněným pacientem po autonehodě. Záchranáři ho urychleně převážejí na oddělení Emergency, kde okamžitě nastupuje sehraný tým lékařů. Jde často o minuty i vteřiny, které rozhodují o životě člověka. I tak může začít docela obyčejný pracovní den primáře MUDr. Pavla Kupky.

My se sešli po pracovní době, kdy na oddělení panoval relativní klid. První, co nás zaujalo v primářově pracovně, byly hokejové dresy zavěšené na ramínkách nad psacím stolem. Bílé triko s modrými nápisy hlásalo, že jeho majitel je členem hokejového týmu ÚVN Praha.
„Nehrajeme pochopitelně žádnou NHL, ale pro radost z pohybu a setkávání s přáteli. A jelikož jsme v armádě, máme tu možnost, že můžeme jednou ročně létat armádními letadly na turnaj nemocnic ČR pořádaný každoročně ve Zlíně. Já se svou figurou hraju v obraně,“ směje se primář Kupka a dodává, že s hokejem začínal jako kluk asi v deseti letech, kdy s kamarády hráli dorosteneckou soutěž v Mostě, ale pak se odstěhoval do Prahy, následovalo gymnázium, vysoká škola a hokej šel stranou.

* Vy jako primář Emergency stojíte v čele pracoviště určeného pro první akutní kontakt v ÚVN. Když se stane nehoda, první cesta vede k vám…

Ale nejsou to jen dopravní nehody. Jde o všechny akutní případy všech odborností, především však chirurgické, interní, neurologické a traumatologické. Tedy například infarkty myokardu, dušnost, bolesti břicha a veškeré úrazy.

* Co vás sem a k medicíně vlastně přivedlo? Chtěl jste být lékařem už jako kluk, měl jste své vzory třeba v rodině?

Nechci, aby to znělo jako klišé, ale zhruba od 14 let jsem chtěl dělat medicínu, i když z rodiny se jí nikdo nevěnoval ani k ní neměl vztah. Mě vždycky táhly přírodní vědy. Na gymnáziu jsem sice měl celkem dobrý průměr, ale zato špatné známky z matematiky. Na vysokou školu jsem se hlásil v roce 1988 – v minulém režimu bych se asi na civilní medicínu nedostal, zkusil jsem tedy vojenskou v Hradci Králové a vyšlo to. Tenkrát tam brali s průměrem do dvou, což jsem splnil, ani ta trojka nebo čtyřka z matematiky mi to nezkazila. Jsem za to do dneška moc rád, protože mě jednak armáda lákala a navíc v Hradci byla a je výjimečná lékařská fakulta – stále tvrdím, že nejlepší v republice.

* Kam jste zamířil po promoci?

Moje první působiště? Po promoci jsem musel nastoupit do Ústřední vojenské nemocnice na 2,5leté postgraduální studium a po jeho ukončení jsem nastoupil k vojenskému útvaru, kde jsem tři roky dělal praktického lékaře na posádce v Praze. Po této době jsem se vrátil zpět do ÚVN Praha – tenkrát to bylo chirurgické oddělení vedené primářem Lednickým a následně chirurgická klinika vedená panem profesorem Ryskou. Přesně před rokem jsem přestoupil na Emergency s tím, že na chirurgii stále sloužím, operuji a mám poradnu.

* Jste pracoviště prvního kontaktu, jakousi bránou do ÚVN. Vzpomněl byste si na svého prvního pacienta, kterého vám na Emergency přivezli?

Tak to je těžké. Už jsem v ÚVN 11 let, my z chirurgie jsme vždy na Emergency sloužili a těch pacientů je velké množství.

* Často se setkáváte i s beznadějnými případy. Když přijde těžká havárie, jak na to reagujete? Poznáte okamžitě, zda pacient má naději na přežití, nebo ne?

Ne. Někdy se stane, že pacient přijede zdánlivě úplně v pořádku, komunikuje s vámi, vypadá, že mu v zásadě nic není, a během několika málo desítek minut se jeho stav tak zhorší tak, že ho za půl hodiny resuscitujeme. Tady to chce sehraný tým, nic se nesmí podcenit. Někdy naopak přijede na první pohled beznadějný případ, a za pár dní ho potkáte, jak odchází domů.

* Ani sebemodernějšími přístroji a vyšetřeními se tudíž nedá odhalit, jak se bude pacientův stav vyvíjet?

Samozřejmě máme přesně dané standardy, protokol příjmu pacienta, popis, co se stalo (pád z výšky, autonehoda, pád z koně, jakékoli vysokoenergetické poranění), máme přesně daný algoritmus, co se u takového případu musí dělat. To vše je hotové do půl hodiny a pak už je jenom na nás, jakou taktiku dalšího postupu zvolíme.

* Stane se, že pacient odmítne určitý typ léčby, dejme tomu akutní operaci?

To se u akutních případů stává málokdy, je to opravdu výjimečné. Pokud je pacient při vědomí, není pod vlivem alkoholu, omamných látek nebo pod vlivem úrazu, při kterém je ovlivněno vědomí, operaci provedeme, ale vždy musíme mít jeho písemný souhlas. Pakliže se jedná o pacienta v bezvědomí či s narušenými kognitivními funkcemi nebo o nebezpečí z prodlení u život ohrožujících stavů, informovaný souhlas nepožadujeme. U dětí je tomu tak, že souhlas dávají rodiče. My se však v ÚVN dětem primárně nevěnujeme, pouze mladistvým ve věku od 15 do 18 let.

* Existuje u vás věkové omezení k provedení určitého zákroku? Mám například zkušenost, že v jedné nemocnici odmítli operovat pacienta s odůvodněním, že je příliš starý – konkrétně se jednalo o 67letého muže s vyhřezlou ploténkou.

Ne, nic takového. Praha 6 je, co se týče věkového složení obyvatel, velmi stará, proto k nám chodí mnoho pacientů ve vysokém věku, 70, 80 i více let. Samozřejmě se musí zvážit pooperační riziko, to znamená, zda je pacient schopen operaci a hlavně pooperační průběh zvládnout. Ale každopádně je rozdíl v přístupu k pacientovi v provedení akutní, život zachraňující operace nebo v provedení plánované, tedy elektivní operace.

* Jaké nejzávažnější plánované operace v ÚVN provádíte?

To se dá těžko říci, protože v ÚVN je celé spektrum chirurgických oborů. Co se týče chirurgické kliniky, zabýváme se zde především zhoubnými a nezhoubnými chorobami jater, slinivky břišní, žlučových cest, tenkého a tlustého střeva, prsní a štítné žlázy a mnoha dalšími elektivními operacemi. V ÚVN je dále řada pracovišť s vynikající úrovní, pověstí a erudicí personálu – například neurochirurgie, ortopedie-traumatologie nebo oční.

* Mnozí pacienti si velmi často stěžují, že musejí dlouho – měsíce, někdy i roky – čekat například na náhrady kloubů, endoprotézy. Jak je tomu u vás?

Já mám atestaci z chirurgie, a co se týče endoprotéz, to je záležitost ortopedicko-traumatologické kliniky. Z vlastní zkušenosti ale vím, že v ÚVN jsou čekací termíny velice přijatelné, v řádu měsíců. Souhlasím však s vámi, že někde se to skutečně táhne i roky. Vše záleží především na smlouvách a platbách od zdravotních pojišťoven.

* Než jsme se dostali k chirurgii, stačil jste si postěžovat, jak vás zdravotní pojišťovny nutí stále více šetřit. Jak to tedy je?

Peníze nejsou a nebudou! Nejsou v celé společnosti a nejsou samozřejmě ani ve zdravotních pojišťovnách, je to velký problém. Česká medicína je na tak vysoké úrovni a tak drahá, že ekonomická síla společnosti ji nemůže utáhnout. Říkám to i proto, že se stále povídá jen o lékařích, že chtějí dostat přidáno, ale tak tomu není. Procestoval jsem kus světa a Česká republika je krásné místo k žití – nemáme tu války, funguje elektřina, pitná voda, máme co jíst, je tu relativně bezpečno… sice si pořád na něco stěžujeme, ale přitom žijeme na té lepší části planety, to je bez diskuse.

* Znáte poměry za hranicemi, je tedy naše medicína srovnatelná i s vyspělejšími zeměmi?

Státní zdravotnictví, srovnáme-li jej s Velkou Británií nebo Spojenými státy americkými, je u nás na stejné úrovni a často i v mnoha ohledech lepší. Něco jiného jsou ovšem soukromé kliniky. V České republice je všechno „na pojišťovnu“, což mění celý pohled na věc. A teď si ještě vezměte „odvrácenou tvář“ planety. Já byl čtyři měsíce v Iráku, teď mě čeká Afghánistán, tam jsou ti lidé

chudáci, kteří se musejí postarat sami o sebe. S kamarády jsem byl skoro dva měsíce v Jižní Africe, Botswaně, Zambii, Namibii, to je to samé. Jedině Botswana a Jihoafrická republika mají medicínu na slušné úrovni, ale zase ne tu státní. Státní zdravotnictví je tam na úrovni našich horších okresních nemocnic v 80. letech. Navíc je tam více než 60 % pacientů HIV-pozitivních. Vůbec si nemáme na co stěžovat.

* V něčem s vámi ale souhlasit nemohu. Zejména mladí lékaři si oprávněně stěžují na opravdu špatné finanční ohodnocení.

Ano, špatně se začíná. Skončíte školu ve 25 letech – lékařů je podle mého názoru dost, a je proto strašně obtížné prosadit se v těch atraktivnějších oborech, jako je třeba chirurgie. Tady musíte mít buď talent, nebo ostré lokty, případně už během studia chodit „fiškusovat“ a koukat starším kolegům pod ruce, abyste po škole přišli připravení. Samozřejmě platy mladých jsou mizerné, to je pravda. Když si vezmete šikovného řemeslníka, ten už má za sebou několik let praxe a slušně vydělává. Doktor začíná a strašně dlouho se jeho finanční situace nezmění, ale koneckonců učitelé jsou na tom stejně, ne-li ještě hůř. Je fakt, že my sloužíme, takže nějaké peníze navíc máme, zároveň však strávíme v práci poměrně hodně času navíc. Máme prostě dva úvazky. Starší kolegové, kteří mají třeba pět let před důchodem, si spočítali, že podle počtu odpracovaných hodin už v tom důchodu dávno mohli být. Obecně jsou u nás vysokoškolsky vzdělaní lidé zaměstnaní ve státním sektoru finančně honorováni nekvalitně.

* Pak se však mladým nemůžeme divit, že odcházejí pracovat do zahraničí, jako třeba před časem v akci „Děkujeme, odcházíme“. Kolik mladých dalo výpověď vám?

Přiznám se, že v naší nemocnici nevím o nikom. Jestli někdo odešel, tak proto, že chtěl nasbírat zkušenosti, ale kromě jednoho se všichni zase vrátili do Česka.

* Což je jednoznačně dobře, když získají zkušenosti a přinesou je domů.

Ano, naučí se jazyk, zjistí, že je to tam často horší než u nás, a vrátí se. (smích) Já jsem ale dalek souhlasit s tím, jak si čelní představitelé České lékařské komory stěžují, že jsme na tom jako lékaři strašně špatně, jací jsou doktoři chudáci a tak dále. Nejsme žádní chudáci, nicméně mohlo by to být samozřejmě lepší.

* Když čteme inzeráty v odborném tisku, nemocnice v pohraničí neustále shánějí lékaře, vy přitom zároveň říkáte, že je jich u nás dost. Není to také tím, že mladým se nechce z velkých měst? To je také jeden z důvodů, ale v příhraničí je spíš problém, že lékaři jdou raději do Německa nebo Rakouska. Tam sice často dělají horší práci, protože tamní sestry mají méně pravomocí než u nás a mladý český doktor tak často zastává i jejich práci, ale zato za trojnásobný plat než doma. Takže když bydlí kousek od hranic a vyplatí se mu jezdit tam. Státní zdravotnictví je u našich sousedů naopak na vysoké úrovni.

* Vám se také nejvíce líbí v Praze, nebo máte nějaký sen, který byste si rád splnil?

Mám. Víte, já třeba velice obdivuju lékaře z vesnic. Mám ještě atestaci ze všeobecného lékařství a moc rád bych se k tomu vrátil, až bych tady v ÚVN za několik let skončil. Můj velký sen je dělat na malém městečku, kde máme s manželkou domek, v Hořicích v Podkrkonoší, praktického lékaře, jeden den v týdnu bych jezdil se záchrankou a jeden den bych chodil operovat. Byl bych jako pan Hrušínský ve „Vesničce mé střediskové“. Ideální, ne? (smích) Je mi 42 let a před padesátkou bych to moc rád zrealizoval.

* Opusťme nyní zdravotnictví a věnujme se vám a vašim zálibám. O některých už jsme se zmínili, takže čím se bavíte, když máte volno?

O hokeji jsme náš rozhovor začali – já jsem fanda Litvínova a Mostu, tam jsem začínal a řada mých kamarádů a spolužáků to dotáhla až do reprezentace. Ze zámořských týmů fandím New York Rangers, ten dres tu ostatně taky vidíte. Pak rád čtu, hlavně historické a válečné romány. Doma si pouštím válečné filmy a rád chodím do kina. Mám jednu nevýhodu, vlastně je to výhoda. Já si ty filmy nepamatuju, nevím, jak se jmenují, a zapomínám, o čem jsou. Na rozdíl od manželky se na ně za rok dívám znovu jako na premiéru. Fascinující je pro mě seriál „30 případů majora Zemana“. To jsem viděl snad stokrát, některé repliky znám nazpaměť a moji kamarádi měli restauraci, která už bohužel skončila, jmenovala se „U majora Zemana“ – scházeli se v ní herci i fanoušci tohoto seriálu a bylo to fajn. Odreaguju se i hudbou, rád si pustím Kabáty nebo Rammsteiny, ale třeba i Franka Sinatru. S manželkou cestujeme nebo jen tak chodíme ven do přírody, někdy zajdeme „na jedno“ (i když nejsem pivař), ale jsme spíše takoví „liďáci“, do trojky nebo čtyřky. Mám řadu kamarádů, kteří mají takové obyčejné hospůdky, a prozradím vám svoji oblíbenou: U Matoušků na růžku, právě v Hořicích v Podkrkonoší. Mám rád jihoamerické rumy, guatemalské jsou úžasné. No a dobré jídlo, což je na mně vidět – budete se smát, ale miluju míchaná vajíčka a tatarák. A pozor! Sportuju. Jezdím na skútru. Motorismus je také sport… Jinak také velmi rád relaxuji při práci na zahradě a při zvelebování rodinného domu.

* Nemáte na skútru strach, když vidíte úrazy z motorek?

Ne, já mám sice terénní skútr, ale jezdím maximálně padesátkou, mám helmu a hlavně jsem opatrný.

plk. prim. MUDr. Pavel Kupka * 2. září 1969 v Praze

Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii JEP v Hradci Králové a LF UK tamtéž, promoval v roce 1995. V letech 1995–1998 absolvoval postgraduální studium na VLA JEP v Hradci Králové a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Atestoval v oborech chirurgie a všeobecné lékařství. Jako voják a praktický lékař sloužil od roku 1998 do roku 2001 na posádkové ošetřovně v Praze, od roku 2001 pracuje v ÚVN. Nejprve jako vedoucí a sekundární lékař na Chirurgické klinice 2. LF UK a ÚVN Praha, poté jako zástupce přednosty pro vojenskou činnost. Od roku 2012 je primářem oddělení Emergency ÚVN Praha. V roce 2005 se zúčastnil zahraniční mise British Field Hospital v Basře v Iráku. V říjnu 2012 byl povýšen do hodnosti plukovníka Armády České Republiky. Je členem České chirurgické společnosti ČLS JEP a Společnosti urgentní medicíny ČLS JEP, v letech 1998–2001 byl členem lékařského konzilia poskytujícího péči prezidentovi republiky. Je ženatý, manželka Zuzana je staniční sestrou operačních sálů 7. polní nemocnice Armády České republiky.

Foto autor| Foto: Leoš Chodura
Foto popis| Byl jsem v Iráku, čeká mě Afghánistán. Pořád si na něco stěžujeme, přitom žijeme na té lepší části planety.