„Mám za to, že nejlépe si pacienty zajistíte tak, že se chováte slušně, poctivě a odvádíte dobrou práci. K tomu nemusím dělat unikátní operace anebo se dostat až k něčemu tak absurdnímu, jako je transplantace hlavy ...“
Prof. Vladimír Beneš, přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a ÚVN v rozhovoru s Pavlínou Wolfovou pro časopis Týden nazvaném Humbuk kolem lidské hlavy (20. 7. 2015, Týden, str. 32)
Zdroj: Týden
Autor: Pavlína Wolfová
Transplantace hlavy se v dohledné budoucnosti udělat nedá. Je nemožné napojit nervový systém, říká profesor VLADIMÍR BENEŠ. Známý český neurochirurg hovoří rovněž o eutanazii, kmenových buňkách a technologiích, které mění lidi v kyborgy.
- Italský chirurg Sergio Canavero prohlásil, že do dvou let provede transplantaci hlavy. Je to podle vás reálné?
To celé je humbuk. Canavero se věnuje chirurgické léčbě bolesti a se stejným humbukem před dvaceti lety oznámil transplantaci oka. Ta se neodehrála. Je to odborně vzdělaný blázen nebo podvodník. Nic takového jako funkční transplantace těla k hlavě se v dohledné budoucnosti udělat nedá.
- Jak to?
Je absolutně banální sešít pár cév, jednoduché sešroubovat páteř, sešít pár svalů a kůži. Je ale nemožné spojit nervový systém. Hlava na těle by žila, ale nebyla by s tělem spojena žádnými informacemi. Byla by to ochrnutá hlava, podobně jako po přerušení míchy v horním krčním úseku. Celek by musel být na ventilátoru. Organismus by nikdy nebyl funkční. A to nezmiňuji mízní systém, imunologii, hlavové nervy.
- Četla jsem, že se to od padesátých let zkouší. Nebo nezkouší?
Samozřejmě. Jihoafričané přišívali hlavy psů na těla jiných psů.
- Jsou takové pokusy marné?
Nejsou marné. Ale to, o čem se teď mluví, není ani pokus, to je šamanerie, PR. K té operaci nikdy nedojde v Evropě ani Americe. Možná v Číně. O výsledku bychom se však už nedoslechli. Centrální nervový systém – mozek a mícha – neregenerují. Tečka.
- Tečka? Vážně si transplantaci hlavy neumíte představit?
Ale já si to umím představit. Kdybych uměl propojit nervový systém, dokázal bych rekonstruovat jeho funkce až do daleké periferie, neviděl bych v tom sebemenší problém. Proč ne? Přešít hlavu je jednoduché. Když ji ochladíte na devět stupňů, vydrží mozek bez kyslíku tři hodiny, ale nikdo to neudělá, protože míchu nespojí. Přes to se zatím nedostaneme.
- Debata, jestli je to etické, je tedy irelevantní?
Ano. Pár neúspěšných pokusů na psech a opicích nemůže být sebemenším základem pro pokus na člověku.
- Ale to, co se kdysi zdálo nepřekročitelné, je dnes realitou. Francouzský výbor pro medicínskou etiku odmítal transplantace obličeje ještě v roce 2004. A dnes?
Pro mě je právě transplantace obličeje, upřímně, trochu moc. Ale to je úvaha zdravého člověka.
- Vysvětlil byste to více?
Obličej je něco, čím se člověk identifikuje. Nejsem si jist, že člověk, který dostane jiný obličej, dokáže udržet vnitřní integritu. Transplantace obličeje navíc pořád nejsou běžné. Jsou to jednotlivé operace, a pokud vím, dělají se jen na pár místech. Na světě se jich doteď udělalo asi pětadvacet. Víme, že proběhly, byly úspěšné, nemocní lépe dýchají a polykají a to je celé. Na rozdíl od transplantace těla to však má vědecký merit a třeba v Bostonu je to regulérní vědecký program. Všimněte si u nás se unikátní operace vždycky dějí jen v malých okresních nemocnicích.
- Proč?
To já nevím. Vy to víte?
- Já ne. Myslela jsem, že se dělají na takových pracovištích, jako je to vaše.
Já jsem ještě nikdy unikátní operaci neprovedl. Možná před dvaceti lety. To jsem odoperoval osm dětí s vrozenou vadou, výdutí Galenovy žíly. Všechny žijí, mají už vlastní děti. Tehdy se to pro vysokou úmrtnost považovalo za de facto neoperovatelné, dnes se onemocnění řeší endovaskulárně. Těch osm dětí tedy bylo unikátních.
- Proč nevěříte na unikátní operace?
Unikátní jsou z pohledu médií. Budu vždy dělat jen to, co přinese pacientovi profit a co je alespoň experimentálně prokázáno, čemu věřím. Kdysi mi napsal nešťastník, kterému nějaký stroj uřízl obě ruce, jestli bych mu netransplantoval ruku. Dávno předtím, než se to začalo dělat venku. Tak jsem nad tím zauvažoval a usoudil, že technicky to lze provést. A šel jsem do IKEM, pobavit se o tom s tamními transplantology. Shodli jsme se, že se to udělat dá, ale že nemáme zájem provést jednu operaci, že to by byla pitomost. Nepustili jsme se do toho proto, že imunosupresivní léčba tenkrát měla deset procent závažných komplikací. Ten člověk sice neměl ruce, ale nebyl ohrožen na životě, to až my bychom mu udělali něco, co by ho na životě ohrozilo.
- Takže jste toho pána odmítl, což samo o sobě asi není jednoduché?
Není to jednoduché, ale já už jsem si zvykl.
- On se ale mohl obrátit na menší nemocnici, když říkáte…
… ano. Dnes mu sice ruku třeba nepřišijí, ale nabídnou mu, že mu dají do kloubu kmenové buňky. Anebo mu udělají zázračnou oční operaci, kdyby chtěl, anebo něco jiného. To je PR.
- Tak se obchoduje s nadějí?
Ale ne, jen nemocnice shánějí pacienty. V tomhle se medicína, s určitými specifiky, chová stejně jako kterýkoli byznys. Já mám za to, že nejlépe si pacienty seženete tak, že se chováte slušně, poctivě a odvádíte dobrou práci. K tomu nemusím dělat unikátní operace anebo se dostat až k něčemu tak absurdnímu, jako je transplantace hlavy. To nepotřebuji.
- Kdo to potřebuje?
Asi třeba ten Canavero, který chce transplantovat těla. Prodal to, to umí. Člověk, lékař, vědec – tak jste o něm mluvila. Pro vaši informaci: vědec v oblasti transplantologie a regenerace nervového systému to není určitě. A člověk? Ten má přece etické normy a hranice.
- Amputovat polovinu těla už ale dokážeme (viz Žít poloviční, nebo umřít celý?). To je ta hranice?
Vědecký limit není. Narážíme na limity, které nejsou medicínské, ale etické. Vezměme jako příklad eutanazii. Ta není medicínský problém, ta je problém společnosti.
- Není to spíše váš problém?
My máme svou etiku a podle ní bychom se měli za všech okolností chovat. Eutanazie pro mě neexistuje, není problém. Ne, tečka. Řešíme opačný problém, dystanazii, tedy udržování při životě, kdy ten již nemá smysl. To jsou třeba těžká poranění, kdy je člověk v bezvědomí a zůstává tak. Pamatujete na izraelského ministerského předsedu Ariela Šarona? Umřel po osmi letech na ventilátoru. Nebo Michael Schumacher, Kája Saudek? Máte začít s léčbou u devadesátiletého člověka, který má zhoubný nádor a víte, že prognóza jsou tři měsíce? Nebo je lepší nechat to proběhnout přirozeně? Medicína je také otázka soucítění a milosrdenství.
- A také otázka kvality života. Čím se měří?
Není měřitelná. Kvalita života je možnost žít tak, abych byl schopen komunikovat s okolím, abych se mohl věnovat tomu, co se mi líbí, a aby to bylo zasazeno do společenského a rodinného rámce. Kvalita života závisí na více faktorech. Absolutně ji změní například porucha vědomí. Ve chvíli, kdy má jedinec porušené vědomí, jde drasticky dolů. Jakou kvalitu života má asi Schumacher, který někde leží, musejí ho krmit a čistit?
- Možná je rád, že vůbec žije…
On? On si nemyslí vůbec nic. Neopájejme se představami, že lidé, kteří jsou dlouhodobě v bezvědomí anebo mají těžkou poruchu vědomí, nějak přemýšlejí. Zničený mozek nepřemýšlí.
- Asi každý, kdo má někoho blízkého na vozíku, ale doufá, že jednou lékaři dokážou napojit míchu a on se projde
Neprojde. A je poctivé to říct. Nesmím pacientovi dávat naději, když tam naděje není. Ale ani mu nesmím brát tu, kterou on má.
- Jak se to dělá?
Například pacienti se zhoubnými nádory se mě dopodrobna vyptají snad na všechno, ale tu poslední otázku – jak dlouho? – skoro nikdo nepoloží. Zlomeček lidí se zeptá. A pokud se nezeptají, já jim to aktivně neřeknu. V absenci té otázky je skryta naděje.
- Vy byste se zeptal?
Já bych se nemusel ptát, já bych to věděl. Ale kdybych nevěděl, asi bych se zeptal. Nevýhoda medicínského vzdělání. V lidech bývá naděje, která však s medicínou nemá nic společného.
- Velkou nadějí a hitem jsou v poslední době kmenové buňky, že?
Ano, ale měly zůstat v laboratoři.
- Co to znamená?
To znamená, že se zatím neměly dostat do klinického použití, protože to nefunguje.
- Takže pokud se k něčemu upínat, pak k možnostem umělého pohybu?
K neuroprotézám obecně. Tam je výzkum zřejmější než u kmenových buněk, ale i tam je nějaký zakopaný pes. Už před třiceti lety jsem viděl slepého, který měl na brýlích kamerky a stimulátory ve zrakové kůře a mohl řídit auto, zacouvat do garáže. Viděl jsem film s hluchoslepými, kteří měli sluchové stimulátory a bavili se o Shakespearovi.
- Proč to už nemají všichni nevidomí a hluchoslepí?
To je právě ta otázka. Většina těchto fantastických věcí jsou neopakovatelné jednotlivosti. Už před lety prokázal švýcarský doktor Martin Schwab, že neschopnost regenerace nervového systému není ztracená, ale jenom potlačená. Vyvinul protilátky, po nichž v Petriho miskách regenerovaly neurony. V následných pokusech přetínal míchy krysám, dával jim ty protilátky a krysy chodily. Pomyslel jsem si tenkrát – a je to dvacet let –, pojede si pro Nobelovu cenu. Žádná jiná laboratoř ale ten pokus už nikdy nezopakovala. Někde je chyba.
- A to je také případ kmenových buněk?
Ne tak docela, u nich předběhlo klinické použití laboratoř. Jsou nesmírně slibné, to ano, nepochybně někdy v budoucnu budou mít své místo v klinické medicíně, ale dnes ještě ne.
- Naděje na rozpohybování ochrnutého ale je, jak tvrdíte, minimálně ta technologická…
Ano. A možná i biologická. Těžko odhadnout, jak a co bude dále. Technologický výzkum se mi ale zdá v současnosti schůdnější.
- Nenarazíme na to, že budeme z lidí dělat kyborgy s nadpřirozenými schopnostmi?
To víte, že ano. U neuroprotéz si dovedu představit, že by bylo možné ovládat ne třeba končetinu, ale zbraňový systém. A u neuromodulací, kde do mozku zavádíme elektrodu, je ještě větší problém. Hluboká mozková stimulace se dělá léta u Parkinsonovy choroby – proti třesu. Teď běží první klinické pokusy u Alzheimerovy choroby. Ale samozřejmě si lze stejně dobře představit, že budeme modulovat něco, co udělá z člověka někoho většího, lepšího, silnějšího, hbitějšího, agresivnějšího, tupějšího, sexuálně výkonného anebo sexuální dřevo…, kohokoli.
- To zní strašně
Ano. A od toho je společnost, aby měla sebeobranné mechanismy a řekla včas: tohle ne.
- A má je?
Má. Například v rámci neurochirurgické společnosti jsme kdysi rozhodli, že nebudeme provozovat psychochirurgii, a neděláme ji.
- Psychochirurgie. Tady jsme u invazivních zásahů do mozku a pokusů na lidech za druhé světové války v koncentrácích…
Dělalo se to. Hlavně Rusové a Američané. Lobotomii, tedy to, co udělali Nicholsonovi v Přeletu nad kukaččím hnízdem, prováděl v Americe i nějaký doktor, který jezdil dodávkou a nabízel tu službu město od města (viz Medicína jako z hororu, pozn. red.). Rodiče přivedli dítě, že zlobí, a on udělal lobotomii – velmi jednoduchá operace.
- Vy jste něco takového viděl na vlastní oči?
Dvakrát za svou kariéru, když jsem začínal. Někdy v roce 1979, 1980. Byli to dva lidé s neuralgií trojklanného nervu, která způsobuje krutou neztišitelnou bolest. Na sebevraždu. Tehdy ještě nebyla žádná jiná metodika, farmaka selhala, proto se přistoupilo k lobotomii. Ale to bylo naposledy, co jsem ji viděl. Sám bych to v životě neudělal.
- Když jsem s vámi před patnácti lety hovořila, lékaři v Nemocnici Na Bulovce právě jednomu muži odstranili polovinu těla. Co si o tom myslíte?
To už je trošku moc, polovina těla, ne?
- Na to se ptám…
Podle mě je to moc.
- Půlka těla je moc? Čtvrtina by byla O. K.?
Nevím samozřejmě, kde je ta hranice, jestli půlka těla, nebo víc či míň. Ale už fakt, že takových odoperovaných je pouze padesát na celém světě, o lecčem svědčí.
Kdyby bylo takových operací ve světě čtyři sta, je to pro vědu pořád málo. Mně se to nějak moc nelíbilo už tenkrát. Profesor Antoš je dobrý chirurg, pustil se do toho, udělal to, dokázal to, prima. Ale já bych to asi neudělal.
Pavlína Wolfová
Vladimír Beneš (61) Český lékař, neurochirurg, přednosta Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice Praha. Je prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností. Jeho otec Vladimír (94) a stejně tak syn Vladimír (36) jsou také neurochirurgové. Jeho zálibou je entomologie, čeleď střevlíkovití.
Foto popis| NEUROCHIRURG: „Je absolutně banální sešít pár cév, jednoduché sešroubovat páteř, sešít pár svalů a kůži. Je ale nemožné spojit nervový systém. Tečka.“
Foto autor| Foto: Radek Cihla
Foto popis| VLADIMÍR BENEŠ: „Nejlépe si pacienty seženete tak, že se chováte slušně, poctivě a odvádíte dobrou práci. K tomu nemusím dělat unikátní operace anebo se dostat až k něčemu tak absurdnímu, jako je transplantance hlavy.“
Foto autor| Foto: Radek Cihla
