Jan Švejda přichází na rozhovor hned po noční směně na EMERGENCY – Urgentním příjmu. Není na něm znát únava, i když řekne „v noci jsme se nezastavili“. Na zásadní otázku, kdy se rozhodl stát zdravotní sestrou, odpovídá bez zaváhání, že o tomto povolání snil. Ačkoliv veřejnost vnímá tuto pozici spíše jako doménu žen, Jan se domnívá, že v budoucnu bude zdravotních sester - mužů, stále více.
Kdy jste se rozhodl stát se zdravotní sestrou?
Na základní škole, asi ve třetí třídě jsem měl naprosto jasno, že půjdu na „zdrávku“. Byla to rodinná tradice. Maminka je zdravotní sestra a mnoho mých blízkých a známých pracuje rovněž ve zdravotnictví. K volbě této profese mě nikdo nepřemlouval, bylo to mé vlastní rozhodnutí – zkrátka mě to k tomu povolání táhlo.
Takže jste chodil za maminkou do práce a tam to na vás udělalo dojem?
Maminka pracovala a stále pracuje na ambulanci a já jsem jako malý viděl, jak do nemocnice jezdí záchranky, už v dětství mě to fascinovalo a už tehdy jsem si říkal, že jednou chci také zachraňovat životy a být toho součástí. Akční prostředí mě vždy bavilo a už odmala jsem zkrátka věděl, že v tomto prostředí chci pracovat.
A jaké máte vzdělání?
Vystudoval jsem zdravotní školu v Děčíně, pak jsem nastoupil na vyšší odbornou školu v Praze na obor diplomovaná všeobecná sestra. Po ukončení VOŠ jsem nastoupil na vysokou školu zdravotnickou, obor všeobecné ošetřovatelství. V mezičase jsem se vrhnul na studium specializačního vzdělání v oboru „sestra pro intenzivní péči“. Teď jsem se rozhodl prohloubit své znalosti a zkušenosti a studuji BBA obor management ve zdravotnictví.
Když jste studoval, kolik bylo v ročníku mužů?
Do prváku jsme nastoupil čtyři muži a k maturitě jsme šli dva. Ale to už je pár let zpátky. Nyní vidím, když k nám chodí studenti na praxe, že v ročnících je stále větší množství kluků. Z toho usuzuji, že už není nijak zvláštní, když si kluk vybere zdravotní školu a chce se stát sestrou.
Řeší se to velmi často – zdravotní sestra je oficiální název tohoto povolání. Sestry jsou i muži. Veřejnost často používá slovní spojení „zdravotní bratr“, ale to oficiálně neexistuje.
Byl byste pro, aby se toto označení změnilo?
Ne, je to celosvětové označení, termín pro muže není specifikován a mně to nevadí. Je to moje práce a že jsem označen jako sestra neřeším. Je pravda, že v praxi mě a mé kolegy vždy oslovují pacienti „doktore“ a pro většinu pacientů je žena automaticky sestra, i když je to třeba lékařka - to je věc k zamyšlení.
Přece jen je to ale pořád doména žen, i v naší nemocnici pracuje 863 všeobecných a praktických sester, z toho je 56 mužů, konkrétně 41 na pozici všeobecné sestry a 15 na pozici praktické sestry. Čím si myslíte, že to je?
Muž je stále brán jako živitel rodiny a myslím si, že se na zdravotní školy moc muži neženou, protože platové podmínky nejsou ideální. A dnešní vzdělávání? K tomu, aby muž vydělal dostatek peněz pro rodinu, je to běh na dlouhou trať.
A proč je podle vás zdravotních sester neustále nedostatek?
Je to i kvůli formě vzdělávání. Po čtyřech letech střední školy se stanete praktickou sestrou, ale bez jakýchkoliv kompetencí, např. nemůžete podávat nitrožilně léky a spousty dalších věcí. Kompetence jsou velmi omezené. Takže pak ještě musíte na další školu, minimálně na tři roky, aby se z vás stala všeobecná sestra a měla jste více kompetencí a lepší platové ohodnocení. Navíc pokud je nedostatek všeobecných sester, tak pak praktická sestra dělá jejich práci a stejně stále zůstává v nižší platové třídě. Myslím, že stát by měl k sestrám přistupovat tak, že mají spoustu odpovědnosti, první kontakt s pacientem je vždy na sestře, sestry vykonávají i administrativní činnost, takže by bylo možná dobré zamyslet se nad finančními podmínkami, případně rozšířit benefity.
A myslíte, že mají muži-sestry nějakou výhodu oproti ženám-sestrám?
V rámci zkušeností a vědomostí jsou muži i ženy rovnocenní. Výhodu míváme my muži - ale není to pravidlo - v tom, že máme lepší fyzičku, zejména co se týče manipulace s těžkými pacienty. Ale samozřejmě ženy mohou mít stejnou sílu jako muži, ale my zase neradi vidíme, když žena tahá těžká břemena, tak to samozřejmě chceme udělat za ně. Snažíme se v našem kolektivu kolegyně alespoň trošku šetřit.
Jaký musí být muž, který se chce stát zdravotní sestrou?
Musí mít k té práci nějaký vztah, nemůže to dělat člověk, který šel na školu jen proto, aby měl v ruce nějaký papír o vzdělání, nebo z nějakého donucení či zavděčení se někomu, kdo si přeje mít doma zdravotníka. Pokud tomu tak je, je to vždy znát na první pohled, když vidíme někoho takového v praxi.
To asi ale platí i pro ženy…
Ano. Tuto práci nemůže dělat každý. Jak jsem již zmiňoval – pokud někdo jde na školu jen kvůli papíru o maturitní zkoušce, tak je to pak vidět v praxi, že ho ta práce nebaví. Toto je na obou stranách stejné bez rozdílu, ať je to žena či muž.
Jak dlouho pracujete v ÚVN? Jaká byla vaše cesta sem a na EMERGENCY?
S přestávkou tu pracuji už osm let. Než jsem začal pracovat v ÚVN, pracoval jsem v jedné pražské nemocnici, kde jsem působil ještě při škole jako sanitář na operačních sálech. Pak jsem „brouzdal“ po náborových stránkách a zaujalo mě místo v ÚVN na oddělení neurochirurgie. Takže jsem nastoupil a pracoval tam přes tři roky. To bylo stále při škole. Pak jsem na chvíli odešel jinam a když jsem se do ÚVN vrátil, nastoupil jsem na Kliniku anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a ÚVN (KARIM). To už jsem měl dodělanou školu. Jenže jsem pořád pokukoval pro akčním prostředí, tak jsem zkusil oslovit vrchní sestru z EMERGENCY, zda by neměla místo. Já jsem měl tu vidinu akčního prostředí, záchranka, vrtulník, široké spektrum pacientů, adrenalinová služba - zkrátka to, co jsem celý život chtěl dělat.
A bylo to tak? Splnilo se vám to?
Ano, od první chvíle mého nástupu.
Takže vás na tom baví nejvíce ten adrenalin a co ještě?
Baví mě hlavně to, že nevíme, co nám ta služba přinese. Nevíme, co se bude dít za pár minut či za hodinu. Může se objevit polytraumatizovaný pacient, my nevíme, co mu přesně je a hledá se diagnóza. To mě na tom také baví – diagnóza není hned daná. My jako sestry, záchranáři máme s pacientem první kontakt, musíme získat co nejvíce informací, předat to lékaři a pak společně týmově určit i diagnózu. A samozřejmě v některých případech to musí být rychle.
Baví mě ta pestrost, spolupráce v týmu, ale hlavně to, že můžu být u toho, když jde doslova o minuty a pomoci lidem v kritické situaci. Je to sice fyzicky i psychicky náročné, ale cítím, že to má smysl.
Co je tedy pro sestru na urgentu klíčové?
Schopnost rychle reagovat, zvládat stres, efektivně komunikovat a spolupracovat s lékaři, záchranáři i dalšími odděleními. Každý den je jiný. Je to náročné, ale smysluplné.
Často se ptám, jak zdravotníci zvládali covidovou pandemii. Jak na ni vzpomínáte vy?
V tu dobu jsem byl na KARIM. Do paměti se mi vryl pohled na covidové pacienty. Každý byl jiný, každý měl jiný průběh nemoci. Nejhorší bylo vidět poškození plic, které covid dokázal způsobit, zejména u mladých lidí. Ti sice velmi dlouho s covidem bojovali, ale ve většině případů nakonec boj prohráli. Za mě to byla nejhorší doba a doufám, že už se to nevrátí.
A co se vám vrylo do paměti z vaší práce v tom pozitivním smyslu?
Zejména když vidím, že pacienti odcházejí s vyřešenou diagnózou. Viděl jsem pacienty bojovat o život a když ten boj vyhráli, poděkovali nám, nebo i přišli v doprovodu rodiny poděkovat za záchranu života. To vidíme pak všichni, že naše práce má smysl a my dokážeme lidem pomoci.
Říkáte, že vidíte pacienty bojovat o život. Jak se s tím vyrovnáváte?
V tomhle je každý jiný. Pokud tu práci chce člověk dělat a zvládat ji bez nějaké větší újmy, nesmí se tomu poddat. Pokud to uděláte a odnesete si práci domů, není to dobře. Já to beru jako práci. Každý by si měl najít nějakou aktivitu, u které nemusí přemýšlet o práci – je to totiž zátěž fyzická i psychická. Vhodné je věnovat se například nějakému sportu.
Při práce na urgentní příjmu dochází dost často k vyčerpání personálu, mnohdy k vyhoření. Proč tomu tak je?
Denně se setkáváme u pacientů s bolestí, utrpením, někdy i smrtí, agresí nebo beznadějí. Jsme často oddělením, které pro pacienty představuje první kontakt s nemocnicí. Velmi náročná je i komunikace s příbuznými, sdělování špatných zpráv, práce s truchlícími a rozrušenými lidmi, vše to vyžaduje vysokou emoční odolnost.
Zdravotní personál musí vyšetřovat a třídit i pacienty, kteří nepatří na urgentní příjem – což nás velmi zdržuje od práce s pacienty, kteří tu péči opravdu potřebují a přichází se zdravotním stavem vyžadujícím akutní ošetření na urgentním přijmu. Tím se personál dostává do stavů bezmoci, psychického nátlaku ze stran pacientů, což nás velmi frustruje a zvyšuje to riziko brzkého vyhoření personálu.
Primář MUDr. Pavel Kupka, primář EMERGENCY v rozhovoru řekl, že lidé urgenty nadužívají a pak jsou přetížené. Čím si to vysvětlujete vy?
Nedostatek praktických lékařů, dlouhé čekací doby na objednání nebo plné kapacity specializovaných ambulancí nutí pacienty obracet se na urgentní příjem. Někteří pacienti nemají svého registrujícího lékaře, nebo se jim nedaří ho sehnat. Část veřejnosti nemá dostatečné povědomí o tom, co urgentní medicína skutečně znamená – tedy péče o život ohrožující stavy, nikoliv stavy trvající několik dní až měsíců.
V médiích i seriálech je urgent často prezentován jako místo, kde se řeší vše, co pacienta zrovna bolí, což vytváří falešný obraz. Mnozí lidé nepoznají rozdíl mezi akutním a neakutním stavem: mají dojem, že „když je jim špatně“, tak je urgentní příjem logicky první volbou k tomu, aby ho ihned navštívili, a to bez ohledu na délku trvání obtíží.
Máte nějaký příklad z praxe na EMERY, který vás osobně překvapil?
No, abych řekl pravdu překvapuje mě každou službu něco. Kolikrát si říkám, jestli je to pravda, nebo mám jen špatný pohled na situaci. Ve výsledku je každý případ originál.
Zmínil jste agresi. Často se v médiích hovoří o tom, že pacienti jsou bohužel čím dál agresivnější. Už jste se s tím setkal i vy?
Bohužel se s tím setkávám dost často. A nejen já. Je to jak verbální, tak v některých případech i fyzická agrese ze strany pacientů. Ta se většinou projevuje u těch, kteří jsou pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Ta verbální agrese se často děje během naší triáže (rozdělení pacientů dle závažnosti zdravotního stavu, pozn. aut.). Pacienti, i když přichází dobrovolně, nechtějí dlouho čekat, a proto přichází právě verbální agrese. Řešíme to téměř každou směnu. Snažíme se pacientům vysvětlit, že před nimi jsou jiní lidé, jejichž zdravotní stav je horší, než ten jejich. Ale lidé to nechtějí slyšet a pak dochází právě na slovní výpady.
A co byste tedy doporučil lidem, kteří přichází na urgent?
Urgentní příjem slouží k ošetření urgentního zdravotního stavu, který se objevil náhle, nebo se prudce zhoršuje. Ošetřujeme předně pacienty v život ohrožujícím stavu. Pokud k nám přijde někdo, koho 14 dní nebo i déle bolí břicho, je to diagnóza, kterou by měl ošetřit praktický lékař, případně ambulantní specialista. A pokud už přijdou s takovým problémem, tak aby respektovali, že my jako zdravotníci určíme prioritu a lékař pak pořadí při ošetření. Nevynechávejte při dlouhodobých potížích praktického lékaře. Navíc on už zná pacienta déle a dokáže rychleji učit diagnózu než my na urgentu, kde vás vidíme poprvé.
Co byste vzkázal mužům, kteří váhají, zda se stát zdravotní sestrou?
Že už to rozhodně není výsada žen. Být v dnešní době sestrou nezávisí na tom, jaké má kdo pohlaví, ale jaký má k té práci vztah. Pokud jste empatičtí, pracovití a cílevědomí, víte, co chcete a víte, že vás to bude bavit, je to práce pro vás.
Jinak bych chtěl poděkovat rodině za podporu a kolektivu na EMERGENCY, že mě přijali mezi sebe a že to společně vše zvládáme.
