František Černý (64) žil od studií hudbou. Věnoval se hře na housle, pak ho ale zlákala lidová hudba. V roce 1994 nastoupil do Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN). Vypracoval se až na primáše souboru – prvního houslistu a stal se uměleckým vedoucím. V lednu 2015 prodělal operaci prostaty, v roce 2016 pak začal pociťovat další zdravotní potíže. Měl výpadky paměti, mluvil nesouvisle. On sám při rozhovoru svoji diagnózu nikdy nevysloví. Vždy říká „ta věc“, či „nepříjemnost“. Lékaři mu diagnostikovali glioblastom a dávali mu jen pár týdnů života. V lednu 2016 byl nejprve operován prof. MUDr. Evou Brichtovou Ph.D. ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně. V srpnu 2021 byl pak znovu operován profesorem MUDr. Davidem Netukou Ph.D., přednostou Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a ÚVN. Nyní už je to přes 9 let, kdy pan František podstoupil první operaci. Jak se mu daří?
Vzpomínáte si, jak se u vás vaše nemoc projevovala?
Už je to dávno, ale vzpomínám si na točení hlavy a výpadky paměti, zejména výpadky textů písní na koncertech. Nebo se mi přesouvaly sloky - první za třetí, druhá za první. A také jsem občas mluvil nesouvisle a z cesty.
Ptal jste se někdy, proč se u vás objevila tak závažná diagnóza?
Devět let jsem vedl soubor a bylo toho skutečně hodně. Myslím, že to byla jedna z příčin - velký stres, přetížení a tlak. Když se v roce 2016 ta věc ohlásila, tak moji práci za mě převzal kolega a radil jsem mu, aby si toho na sebe nenakládal tolik. V témže roce jsem prodělal i první operaci glioblastomu v nemocnici v Brně. Za 4 až 5 měsíců jsem se vrátil k orchestru, hrál jsem ale už jen druhé housle. Jenže pak se později ten problém objevil znovu.
Vaše nemoc se vrátila?
Byl jsem na magnetické rezonanci, kam jsem docházel jednou za tři měsíce a najednou se tam něco objevilo. Lékaři řekli, že bude nutná další operace. Intenzivně jsem se připravoval, lékaři se také pečlivě připravovali, já měl připravené i písně, které budu při operaci zpívat…
Operace mozku měla být tedy při vědomí?
Přesně tak. Zkrátka ta příprava mě uklidňovala. Těsně před operací mi udělali další rezonanci. Já už ležel připravený, kolem mě tým sedmi lidí. A najednou přišel pan primář MUDr. Zdeněk Mackerle, Ph.D. a řekl, že na kontrolní rezonanci před operací nic nenašli. Zeptal jsem se ho, co budeme dělat - nakonec jsme operaci zrušili a já jel domů.
A stále to neskončilo…
Ano, po více než třech letech už magnetická rezonance nedopadla dobře. Tak jsme obvolávali všechny lékaře v Brně, ale všichni mi řekli, že by mě rádi operovali, ale že to nemá cenu. Že mám před sebou jen pár týdnů. A moje statečná žena to odmítala vzdát. Nakonec jsme sehnali kontakt do Ústřední vojenské nemocnice. Já si nebyl jistý, říkal jsem si, že to nemá cenu, ale žena se nevzdávala a napsala stručný e-mail, co se děje a zda by s tím nešlo něco udělat. Ozval se pan profesor David Netuka, ať přijedeme v pátek ve 14. hodin.
Podíval se na mé výsledky a řekl, že sice je tam určité nebezpečí, asi kolem 10 až 15 %, ale že to zvládneme. Hned za dva nebo tři dny jsem byl na sále. Byla to dlouhá operace, ale dopadla dobře. Třetí den po zákroku jsem mohl odjet, za další dva dny jsem mohl hrát i zpívat, což bylo zkrátka neuvěřitelné. I moji kolegové se tomu divili. Od té doby nechci jezdit na magnetickou rezonanci nikam jinam, než do ÚVN a musí tu vždy být pan profesor Netuka.
Co vám během toho období nejvíce pomohlo?
Velmi mi pomáhá, když jsou lékaři akční, pozitivní, snaží se držet dobrou a pohodovou náladu. Takových jsem nepotkal mnoho. Velmi mi pomohl přístup pana profesora Netuky a celého personálu ÚVN. Také mi pomohlo, že jsem se snažil udržovat se v dobré a pozitivní náladě.
Jak se cítíte nyní?
Pracuji, stále hraju na housle, můžu dělat to, co jsem dělal, jezdím na kole a mohu se starat o své desetileté dítě. Jsem za to velmi vděčný. Rád bych poděkoval panu profesovi Netukovi z ÚVN a také MUDr. Ivaně Šikové a MUDr. Petrovi Pospíšilovi, Ph.D. z Masarykova onkologického ústavu v Brně. Ti mi nejvíce pomohli ve chvílích, kdy to jiní neviděli příliš nadějně. A zejména děkuji své ženě, protože já už při rozesílání posledních e-mailů lékařům moc aktivní nebyl, ale ona ano a také díky ní jsem se dostal do ÚVN.
