Paní Jana oslavila v srpnu tohoto roku už 99. narozeniny. V pokoji v Domově Vlčí mák se pohybuje s naprostou jistotou, když hledá propisku, aby podepsala knihu s jednoduchým, přesto výstižným názvem: „Nezapomenu.“ Unikátní kniha je plná kreseb, do kterých paní Jana přenesla své vzpomínky na ty, které ztratila během 2. světové války v koncentračních táborech.
Když sedí u stolu a vypráví svůj příběh, hraje si s řetízkem, na kterém má židovskou hvězdu. Během vzpomínání se několikrát odmlčí, protože vracet se do těžkých dob ji zmáhá. Svůj příběh ale vyprávět chce - aby její blízcí, o které přišla, žili dál, nejen v jejích vzpomínkách.
Nad postelí má paní Jana fotografii svého manžela, kterého poznala v Terezíně. V knihovně jsou fotografie černovlasé, usměvavé ženy a muže s knírkem. „To je maminka a tatínek, to ještě byli v plné síle. Tatínek měl autoritu, byl to laskavý, milující člověk. Maminka krásně zpívala, hrála na klavír,“ vzpomíná na ně paní Jana s láskou.
Stačilo málo a možná by se příběh mladé dívky vyvíjel úplně jinak. Rodiče ji totiž přihlásili do vlaku, který vypravoval sir Nicholas Winton. Ale bylo už příliš pozdě. Janě bylo teprve 14, když na její rodinu tvrdě dopadly Norimberské zákony. Jana studovala gymnázium, prospívala s vyznamenáním. Kvůli židovskému původu ale musela školu opustit. Rodina přišla o byt, majetek, Jana ovšem říká, že nic neoplakala tolik, jako když jí zabavili její milované kolo. „S bratrancem jsme si to kolo moc užívali,“ říká smutně. Svého bratrance Honzu zmiňuje velmi často. Prý si byli blízcí jako bratr a sestra, oba byli stejně staří. Jak a kde během války zahynul, se nikdy nedozvěděla.
Další událost, která dívku tehdy zasáhla, se odehrála v roce 1941, kdy si gestapo přišlo pro její sestřenici Margitu Roudnickou. Gita totiž pomáhala v odboji a někdo ji udal. Když jí v roce 1942 popravili, bylo jí pouhých 19 let. Ve stejném roce byla Janina rodina deportována do Terezína. „Terezín byla procházka růžovým sadem v porovnání s tím, co přišlo později,“ popisuje paní Jana. „Hned poté, co jsem dorazila do Terezína, dostala jsem spálu, šest neděl jsem ležela na izolaci. Tam ještě fungovala nějaká lékařská péče. Maminka mě mohla navštěvovat. V Terezíne jsme byli dva roky - ještě všichni pohromadě, jako rodina,“ dodává. V Terezíně navíc poznala svého budoucího muže, Františka. V srpnu roku 1944 ale dostali František a Janin otec rozkaz k transportu do Osvětimi.
„Ještě jsme se mohli rozloučit. Objala jsem tatínka, dala mu pusu a řekla, aby na sebe dával pozor,“ vypráví Jana. Tam ale tatínka viděla naposledy živého. Ačkoliv její otec přežil Terezín, Osvětim, 3. května 1945 byl zastřelen během pochodu smrti. To se ale dozvěděla až později, od svého budoucího muže, který toho byl svědkem.
„Než jsme odjely do Osvětimi s maminkou, dorazily do Terezína fiktivní lístky, kde bylo uvedeno, že muži se mají v Osvětimi dobře, že máme beze strachu dorazit za nimi,“ říká Jana. A tak s maminkou nastoupila v říjnu 1944 do transportu. Ten se Janě ostře vryl do paměti: „Naložili nás do špinavého dobytčáku, kde jsme posedávali na zemi. Byli tam lidé různého věku, třeba maminka z Holandska s novorozenětem. Na celý vagon byl jeden kbelík, kde jsme měli vykonávat potřebu. Pamatuji si, že s námi jel takový malý chlapeček, Petr se jmenoval. Celou dobu jsem se ho snažila zabavit, aby nevnímal tu hrůzu okolo.“
Cesta to Osvětimi byla dlouhá. V táboře smrti, jak se mu přezdívalo, čekal na příjezd transportů doktor Josef Mangele. Hned, jak Jana uslyší toto jméno, se zatvrdí a řekne: „Ten h*jzl.“
Jana tehdy prosila Mengeleho, zda může jít s maminkou. Lékař, který byl známý svými krutými pokusy na věžních, odvětil, „že stejně se všichni sejdou“, a poslal Janinu maminku na druhou stranu.
„S maminkou jsme si zamávaly. Poslaly si polibek. To jsou strašné momenty, na které nerada myslím,“ svěří se Jana. Ještě ten večer se dozvěděla, že kouř, který vychází z velkých komínů, je z těl jejích blízkých.
„Byla jsem mladá, měla jsem dlouhé vlasy. V Osvětimi nás svlékli do naha a oholili nám hlavy i klíny. V tu chvíli, kdy mě zbavili veškeré důstojnosti a navlékli mě do lehké košilky, která mi sahala sotva pod zadek, jsem měla pocit, že jsem úplně zchromla. Byla jsem tak v šoku, že jsem nemohla ani truchlit pro maminku. Nezapomenu na první noc, kdy jsme spala na holém dřevě, spolu s dalšími pěti dívkami a nemohla se ani pohnout. Navíc jsem dostala žlučníkový záchvat,“ líčí otřesné podmínky Jana.
Pětice dívek, které Jana poznala v Osvětimi, se stala její novou rodinou. Jeden den oddělili dozorci asi stovku žen a nahnali je do nízké budovy. Jana se domnívala, že toto je konec. Ale v budově byly sprchy, ze kterých tekla voda. Ženy dostaly lepší oblečení, byly naloženy do vlaku a odvezeny do německého Merzdorfu do továrny na zpracování lnu. Jana se se svými kamarádkami přihlásila na venkovní práci.
„Dostali jsme šátky, kabáty, ale i tak to bylo v té zimě nedostačující. Ale žily jsme. U práce jsme si zpívaly písničky od Voskovce a Wericha, to nám moc pomáhalo. A také jsme si povídaly pořád o jídle, protože jsme měli pořád hlad.“
V lednu roku 1945 si začaly ženy všímat, že něco je jinak. Vlaky, které jezdily poblíž, přestaly jezdit pravidelně. Vládly tuhé mrazy, ale naděje, že se dočkají konce války, byla stále silnější a ta všechny držela v zimě při životě. Na jaře dorazily zprávy, že Hitler spáchal sebevraždu.
„Teprve nyní začal ten největší strach o život, když byla svoboda tak blízko. V květnu jsme si jednou večer všimly, jak esesačky, které nás při práci hlídaly, utíkají pryč. V tu chvíli nám došlo, že naše utrpení končí,“ vypráví o konci války Jana.
Do města dorazila ruská armáda. „Ti vojáčci nám dávali jídlo, třeba hrnec sádla. My jsme to ale nemohly jíst, protože by nás to zabilo, tak moc vychrtlé jsme byly. Navíc jsme měly štěstí. Tahle část armády byla slušná. Později jsme se dozvěděly, že další vlna ruských vojáků všechny dívky, které potkala během svého vítězného tažení, znásilnila,“ dodává ke chvílím, které i přes nabytou svobodu získaly hořkou pachuť. Navíc se Jana chtěla dostat domů do Prahy. Na vlak do rodného města čekala pět dní. „Jen co jsme vystoupily s ostatními dívkami na nádraží v Praze, lidé nám začali nosit jídlo, tak zuboženě jsme vypadaly. Navíc - byla jsem v Praze, doma - ale neměla jsem kam jít,“ říká Jana.
Z její velké rodiny přežila pouze její starší sestra Greta. Zároveň se znovu setkala s Františkem, za kterého se roku 1948 provdala. O tři roky později se jim narodil syn Martin. Dnes je Jana babičkou i prababičkou. Celý život pracovala jako grafička a později, po smrti své sestry a svého manžela začala malovat. Vytvořila tak sérii obrazů s názvem „Sny o mrtvých“, do kterých vtiskla tváře všech, kteří nepřežili hrůzy války.
Paní Jana velmi zvážní, jakmile dojde na téma náboženství. „Víte, já v Boha nevěřím. Já toho prožila tolik a při tom jsem se ptala: Kde je ten Bůh? Proč dopustil, aby se děly tak hrozné věci? Jak se mohl dívat na to, jak někdo posílá celé rodiny do plynu na smrt?“
Připouští také, že se byla podívat na místě, kde popravili její sestřenici Gitu, byla i v Terezíně. Do Osvětimi, byť je to nyní muzeum a cíl mnoha turistů, už by podle svých slov v životě nevstoupila.
Když odvede myšlenky jinam, vzpomíná, jak navštívila Pražský hrad. „Pan prezident mi podal ruku a dlouho mi jí tisknul. A tak se na mě hezky díval. Byl to krásný a slavnostní okamžik,“ říká Jana a ukazuje fotografie ze setkání s Petrem Pavlem.
Po otázce, co by chtěla vzkázat mladé generaci, jako jedna z těch, kteří zažili to, o čem se učíme jen ve škole, posmutní.
„Já asi nemám moc povzbudivý vzkaz pro mladou generaci. Bojím se, že svět se zase řítí někam, kam by neměl. Chtěla bych ale říct, aby se lidé měli rádi a nebyli nenávistní k někomu, kdo má jinou barvu pleti, nebo vyznává jiné náboženství. Jsme přece všichni jenom lidé. A máme rodiny, milujeme svoje prarodiče, rodiče a děti. Prosím, neprobouzejte v sobě, ani k nikomu jinému nenávist,“ uzavírá paní Jana Dubová své poselství.
Autor fotografií: Marek Kolařík
