Letní tábor s dětmi z ÚVN je pro mě příjemný odpočinek a relax, říká hlavní vedoucí a pořadatelka dětského tábora Lakomců Monika Skácelová. K tomu, aby se tábor mohl uskutečnit a dětem se na něm líbilo, je potřeba mít skvělý tým a ten já mám. Tvoří jej pět vedoucích a šest praktikantů, kteří se rekrutovali z bývalých dětí, které jezdily na tábor Lakomců v dětském věku.
Mgr. Monika Skácelová pracuje jako všeobecná zdravotní sestra na oddělení Emergency ÚVN s přestávkami již mnoho let. Mezi její záliby patří mimo jiné běh, kolo, lyže a pořádání dětských táborů. Zaujalo mě, proč parta lidí místo klidné dovolené sbalí třicet dětí a vyrazí s nimi na 14 dní do lesa pod stan.
Jak tě vlastně napadlo pořádat tábor pro děti zaměstnanců ÚVN? Má váš tábor nějakou legendu?
Lakomci s přestávkami fungují někdy od roku 1995. Tehdy jsem se k nim dostala náhodou jako zdravotnice. Postupně jsem si prošla všechny pozice od zdravotnice, přes oddílovou vedoucí, kuchařku až k hlavní vedoucí. To jsme ještě jezdili na „drsný“ sever do Karlova údolí. Drsné to tam opravdu bylo. Počasí nám všem dávalo zabrat. Když pršelo, tak opravdu pršelo, když byla bouřka, tak lítaly blesky jeden za druhým. Jeden rok jsme dokonce dýchali na teploměr, abychom sloupec vytáhli alespoň na třináct stupňů. Děti, dneska už praktikanti či vedoucí na tohle místo vzpomínají s láskou. Tam vlastně vznikl název Lakomci.
Jak dlouho trvá taková příprava tábora?
Připravujeme jej celý rok. Na programu se podílí všichni vedoucí i praktikanti. Jednou za měsíc máme schůzku, kde proběhne „brainstorming“. Vymýšlíme téma tábora, grafiku, trička, program, hry a další doplňkové aktivity jako puťák nebo výlet na kole. Vymýšlíme i „pršící“ varianty. Všechno musí být nachystané tak, abychom před aktivitou jen vytáhli krabici s rekvizitami a šli na hru. Díky tomu jezdíme na tábor víc než plně naloženými auty.
Letos jsi pořádala již třetí ročník tábora, jak takový tábor vypadá?
Letos to byl už oficiální ročník. Předchozí dva byly zkušební. První rok bylo čtrnáct dětí, další asi osmnáct, letos se jich přihlásilo přes třicet, musela jsem odmítat.
Náš tábor je bez elektřiny, vody a mobilních telefonů. Snažíme se dětem vštípit základy táboření v přírodě a ukázat jim, že i bez výdobytků moderní techniky se dá zažít krásných čtrnáct dní. Děti samy myjí nádobí, zažívají kulturní šok v podobě suchých záchodů. Elektřinu pro ledničky a mobilní telefony vedoucích získáváme ze solárních panelů. Učíme je rozdělávat oheň, orientovat se v mapě, azimut, uzly. Dopoledne i odpoledne mají hry, nebo turnaje. Každý večer jeden oddíl postaví oheň, který musí i sami zapálit. Záleží na jejich šikovnosti, jestli bude hořet. U něj potom probíráme uplynulý den, vyhodnocujeme hry. Děti mají každé ráno rozcvičku, jednou pohodovou, někdy drsnější, večer jim praktikanti čtou knížky. Pokud je v noci teplo, děti mohou spát venku.
Děti fungují ve smíšených oddílech, což znamená velcí, malí, kluci, holky. Je moc hezké pozorovat, jak se dokáží stmelit a starší pomáhají malým. Vidíte, jak starší děti o poledním klidu mastí karty s mrňaty, nebo jim pomáhají při hrách.
Jak staré děti se na tábor mohou přihlásit, máte omezenou kapacitu?
Bereme děti po ukončené první třídě. Přeci jen tento typ tábora potřebuje, aby byly alespoň trošku samostatné. Věkový strop je čtrnáct až patnáct let. Záleží na dětech, jestli chtějí v tomto věku jet. Loňský rok za mnou na konci tábora přišly dvě čtrnáctileté děti, jestli by mohly jet ještě další rok. Moc mě to potěšilo.
Na tábor jezdí maximálně třicet dětí. V tomto počtu jsme schopni alespoň v základu poznat, jaký kdo je, jaké má přednosti a jak se jmenuje. Ale myslím si, že příští rok jich vezmeme míň.
V jakém duchu byl pořádaný letošní ročník? Každý rok máte tábor zaměřený na konkrétní téma, na jaké to bylo letos?
Každý rok máme nějakou celotáborovou hru, jejíž téma vymýšlíme předem. Letos jsme se nechali inspirovat filmem Jumanji. Vloni bylo téma hry staré řecké báje. To jsme se s kostýmy a rekvizitami opravdu vyřádili.
Vím, že na tábor jezdí vypomáhat i jiní kolegové z oddělení, kdo všechno se podílí na realizaci?
Tým Lakomců je složen z pěti dospělých, šesti praktikantů a tří kuchařek. Kromě kuchařek tam všichni jezdíme z vlastní dovolené, praktikanti obětují kus prázdnin. S kuchařkami je největší problém. Tři roky mi týden vaří dámy ve věku 65 a více. Obdivuji je. Vařit v tomto věku pro čtyřicet hladových krků na kamnech, kde se topí dřevem a spát ve spacáku ve stanu… Mají můj hluboký obdiv. Když odjedou nastupuji do kuchyně já. Letos se mi povedlo přemluvit bývalého kolegu Emergency. Náhrada to byla více než zdařilá. Na závěr tábora dokázal pro všechny udělat padesát skvostných burgerů.
V realizačním týmu jsou i dva kamarádi z Policejního prezídia. Jeden jako vedoucí a tvůrce her a druhý jako technické zabezpečení tábora. Což pro něj znamená nejen nákupy potravin, ale i shánění takových maličkostí, jako jsou barevné stuhy, peříčka na kostým či tvořítka na burgery.
Se zdravotním zabezpečením a v kuchyni mi pomáhá kolega z emery. Děti ho milují.
Kde se bude konat příští ročník a na jaké téma se mohou děti těšit?
Tábořiště, kde jsme teď máme pronajaté od DDM Prahy 6, je daleko od civilizace a na hezkém místě. Bohužel se sem v našem termínu chtějí vrátit skauti, kteří tam kdysi jezdili. Gentlemantská dohoda nám velí jim tento termín přenechat. V současnosti jednáme s majitelem překrásného místa kousek od Jindřichova Hradce. Vypadá to, že pojedeme na jih.
Téma příští celotáborové hry neprozradím. Máme čtyř možné varianty, ale je to překvapení pro děti. Ty se to dozví týden před táborem opravdovým zvacím dopisem, který jim přijde do poštovní schránky.
Autor: Mgr. Kateřina Zikmundová
