Do práce vstává velmi brzy, každé ráno vaří svým kolegyním čaj. Zdravotní sestru Jarmilu Musilovou (71) můžete potkat na Oddělení hematologie a krevní transfuze. V ÚVN pracuje už 52 let a stále se každou neděli těší do práce. Proč ráda pracuje v ÚVN a jaký je její recept na to, jak vydržet v jedné práci přes půl století? 

Co vás motivovalo k tomu stát se zdravotní sestrou?

Moje maminka tvrdila, že už od pěti let jsem říkala, že chci být zdravotní sestřička. Takže kdykoliv jsme šli k lékaři, tak se mnou to bylo velice jednoduché, protože jsem se zbožně dívala na sestry i lékaře a hrozně se mi to prostředí líbilo. Měla jsem to zkrátka v sobě a ráda se starám o lidi a ráda si s nimi povídám. Nic jiného jsem dělat nechtěla.

Jak vzpomínáte na své začátky, např. na studia a první zaměstnání?

Nastoupila jsem na Praze 10 na Střední zdravotnickou školu a chodila jsem do vinohradské nemocnice na praxi. Po škole jsem nastoupila do Ústřední vojenské nemocnice, protože jsem to měla blíže domů. To bylo v roce 1972: Přihlásila jsem se a bez problémů mě přijali. ÚVN jsem v podstatě neznala. Nastoupila jsem na internu, kterou tenkrát vedl generál Smrčka a tam jsem byla 17 let. Pak jsem nastoupila na infekční oddělení jako vrchní sestra, tam jsem byla 13 let. Když oddělení zrušili, tak jsem nastoupila na Oddělení hematologie a krevní transfuze, kde jsem dodnes, tedy 22 let.

Co pro vás bylo v počátcích vaší kariéry nejtěžší?

Nejtěžší pro mě bylo, když pacienti umírali. Mrzelo mě zvlášť, pokud to byli mladí lidé. Já si ráda s pacienty povídala, dodnes si pamatuji pána, který na mě na chodbě volal, že oženil syna, pojďte se podívat na fotky. Tehdy jsme neměli tolik papírování a více jsme byli právě s pacienty, navázali jsme s nimi dobré vztahy. Proto pro mě bylo těžké, když lidé umírali. Pak jsem raději opustila interní oddělení.

Co vás na této práci, nejen na vašem stávajícím oddělení, baví?  

Kontakt s lidmi. Já si ráda povídám, neumím moc být sama. Lidé se sem vracejí, jsou rádi, že mě vidí, povídáme si o běžných věcech, třeba o práci na zahrádce.

Jaké pracovní zážitky se vám nejvíce vryly do paměti?

Hlavně z těch prvních 17 let z interny. Bylo nás tam 12, měli jsme 72 pacientů, sloužili jsme noční, víkendy. Noční i víkendové směny jsem ráda sloužila, protože jsme měli dobrý kolektiv, do práce jsme se těšili. I když někdy to nebyla práce jednoduchá. Nehybné pacienty jsme myli, krmili, utěšovali je, když měli bolesti. Ale dělali jsme to rádi.

Proč ráda pracujete v ÚVN?

Zpočátku tu bylo daleko méně lékařů a sester, všichni jsme se znali navzájem, to jsem byla ráda. Nyní je to tu samozřejmě rozsáhlejší, neznám všechny lidi z jiných oddělení, ale i tak se mi tu líbí. A líbí se mi takový trochu vojenský dril, já mám ráda plánování, když mám jasno ve věcech, to tady funguje.

Jak vzpomínáte na dobu pandemie covidu-19? Bylo to něco, co jste ještě nezažila během své praxe?

Zažila jsem, když před lety vypukla epidemie žloutenky typu A. Na interně z nás během let tehdy udělali infekční oddělení, protože stávající oddělení nestíhalo, měli jsme přes 70 vojáků se žloutenkou a dva měsíce jsme jeli v infekčním režimu.

Covid jsme brali tak, že je to zlo, jehož existenci ale musíme respektovat. Kupodivu jsem neonemocněla během té doby já, a ještě jedna kolegyně a jeden týden jsme tady byly jen samy dvě, ale také jsme to zvládly.

Máte nějaký recept na to, jak vydržet v jedné práci půl století?

Hlavní je mít štěstí na dobrý kolektiv a dobré vedoucí. Pokud si vzájemně nesednete, tak to já bych odešla. Ale nikdy se mi to nestalo. Třeba s lidmi z bývalého infekčního oddělení se vlastně stýkáme dodnes.

Pokud byste měla nějak motivovat budoucí zdravotní sestry ke studiu, co byste jim řekla?

Práce vás musí bavit, a hlavně si musíte uvědomit, že je to práce s lidmi. Pokud jste někde sami se sebou a jste protivní, tak je to vaše věc, ale pokud jste protivní na nemocné lidi, tak oni to jinak berou a také to vrhá stín na celé zařízení. Já se s tím ale nesetkala, že bychom měli takové mračouny mezi sebou, asi protože jsme si je zvládali vychovat. Na interně nám vždy říkali „chovejte se k lidem tak, jako kdyby to byli vaši příbuzní“. To já si ale nemyslím, měli bychom se k nim chovat jako kdybychom na jejich místě leželi my. Vím, že to někdy nejde, protože sestry mají mnoho práce, ale my jsme dělaly práci, kterou sestry už nyní nedělají, jako je mytí a krmení pacientů, uklízely jsme po malířích, praly prádlo. Já jsem později sestry i školila.

A jaká byla nějaká vaše rada, když jste školila sestry?

Na interně se mě všichni báli (smích). Nicméně jsem většinou říkala sestrám, aby si vše vyzkoušely samy, aby viděly, kolik času jim to zabere, a hlavně jsem říkala to, co už jsem zdůraznila: „Chovej se tak, jako kdybys na tom lůžku ležela ty.“ Školila jsem sestry, a dodnes se vídáme, i když říkají, že se bály, když dostaly na zaučení mě. Teď mě napadá, že jim bylo 19 a teď je jim 60. Takhle si uvědomuji, jak dlouho tu pracuji, protože když řeknu, že jsem tu 52 let, tak si řeknu, že to je šílené, ale uvědomím si také, že to velmi rychle uteklo hlavně kvůli tomu, že jsem do práce chodila a chodím ráda. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem sestra.

I po takové době – baví vás stále vaše práce?

Ano a stále víc a víc. Uvědomuji si totiž, že už před sebou nemám tolik času, kdy budu moci pracovat, může se cokoliv stát, ze dne na den mohu skončit, a to já si nedovedu představit, že bych zůstala jen doma. Takže si ten pocit, že mohu do práce, v sobě hýčkám a těším se do ní každou neděli.