„Podprůměrně inteligentního člověka byste dnes v armádě hledali marně,“ říká primář Ústředního lékařsko - psychologického oddělení ÚVN Jiří Klose.
Řekněme, že se chci stát vojákyní z povolání. Jsem individualista, nemám ráda týmové sporty a jsem-li dlouhodobě ve stresu, s většinou lidí kolem sebe se nesnesu. Mám šanci stát se dobrým vojákem? Jaké jsou vůbec ideální povahové vlastnosti potenciálního vojáka?
Nic takového, jako univerzální voják s ideálními vlastnostmi neexistuje – už proto, že v dnešní armádě najdeme celou řadu specializací, a každá z nich vyžaduje jiný povahový rys či dispozice. Asi si všichni umíme představit, že k tomu, aby byl člověk dobrým výsadkářem či průzkumníkem, potřebuje jiné osobnostní rysy než kupříkladu správce muničního skladu.
Jen dokonalá povaha ovšem k tomu, aby byl člověk dobrým vojákem, nestačí. Klíčový je v první řadě intelekt. Oproti minulé době, kdy vojáci jezdili s koňmi a tahali děla, dnes armáda používá ty nejmodernější technologie, každý voják pak na sobě navíc nese nejrůznější „hi-tech“ vybavení a elektroniku. Hloupý člověk by obsluhu těchto přístrojů nikdy nezvládl.
Intelekt ovšem neznamená jen umět používat sofistikované technologie – dnešní vojáci musejí být schopni vstřebat obrovské množství informací, rychle se rozhodovat. To vše navíc v podmínkách extrémní zátěže a stresu.
Takže intelekt je pro vojáka to nejdůležitější a rozhodující?
Samozřejmě nejen ten. Roli hrají právě i zmíněné povahové rysy osobnosti. Tady je důležitá například vysoká flexibilita, schopnost adaptovat se na měnící prostředí, odolnost až nezlomnost vytrvat v těžkých podmínkách. Voják musí být sociabilní, otevřený, komunikativní, schopný týmové spolupráce. Vedle toho musí umět regulovat své chování, předvídat důsledky svých rozhodnutí. A nezbytná je samozřejmě také zdravá míra agresivity, voják musí být schopen vystřelit po nepříteli.
Někteří lidé mluví v této souvislosti o vojácích jako o vraždících strojích. Nemají svým způsobem pravdu – není ve schopnosti zabíjet něco patologického?
Upřímně, dovedete si představit vojáka, který by se bránil vystřelit po nepříteli? Takoví lidé do armády jednak nepatří, a za druhé se do ní ani nehlásí. Tady je ale důležité zdůraznit ještě jednu věc. Dobrý voják totiž umí nejen vystřelit, ale zároveň si uvědomuje, co dělá a je schopen své chování ovládat. A za další - právě proto, že každý dobrý voják stejně jako kdokoliv jiný podvědomě cítí, že zabíjet není správné, je pro něj nesmírně důležité, aby byl zcela ztotožněn s důvody, proč je na misi vyslán, a aby za sebou cítil podporu státu, jeho nejvyšších představitelů a veřejnosti. Situace se pak komplikuje, když se z domova dozvídá o nejasné politické podpoře. To má pak na míru motivace vojska veliký vliv.
Předpokládám, že na pohodu vojáků v zahraničních misích mají nemalý vliv také média.
Ano. První válka v Zálivu, kterou v 90. letech kanál CNN poprvé vysílal živě, nepředstavovala jen průlom v informování veřejnosti. Měla také veliký dopad na samotné aktéry války, vojáky. Najednou jsme mohli pozorovat, jak se mění chování velitelů v situacích, kdy je natáčí několik kameramanů a jejich rozhodnutí posuzuje celý svět. Velitelé byli postaveni před obrovský morální problém: rozhodnout se vojensky správně a zároveň toto své rozhodnutí obhájit před zraky veřejnosti. Samozřejmě s vědomím, že informace, kterou veřejnost dostane, bude vytržená z kontextu – tedy, že svět uvidí jen to, že necháte střílet po nějakém ubožákovi, který – když to přeženu a zasadím do dnešních souvislostí – stojí bosý a bezmocný ve sněhu afghánských hor. Jenže nikdo už se z médií nedozví, že ten ubožák před chvílí zabil několik nevinných lidí… Ano, mediální obraz války změnil armády, a ne vždy má tento fakt pozitivní vliv na činnost vojáků.
Hovořil jste o velitelích. Jakými schopnostmi by měl dnes disponovat dobrý velitel?
Kromě toho, co už bylo řečeno, musí mít každý velitel navíc schopnosti lídra. A ty se velmi podobají těm, kterými musí disponovat lidé na vedoucích pozicích v civilní oblasti. V porovnání se svými předchůdci to mají dnešní velitelé o mnoho složitější. Zatímco v minulosti se vojevůdci stávali lidé, kteří samozřejmě byli výjimečně inteligentní, ale stačilo jim rozhodovat se spíše na základě intuice, zkušeností a zdravého rozumu, dnešní armády vyžadují od svých velitelů víc.
Už dávno nemají k dispozici statisíce mužů, aby jim bylo jedno, kolik jich padne. Jsme malá země s malou armádou, která navíc své vojáky neustále vysílá do zahraničních misí, takže musíme také zajistit, aby vojáci byli schopni tyto opakující se výjezdy zvládnout. To od velitelů vyžaduje nejen si své lidi pečlivě vybrat a vycvičit, ale také rozpoznat, že se s nimi něco děje a zajistit jim odbornou pomoc. Dnešní velitelé se už ale z vlastních chyb učit nemusí, pravidelně jsou vysíláni na nejrůznější odborné zahraniční stáže a kurzy, které jsou zaměřené právě na tuto problematiku.
O současné profesionální armádě a jejích vojácích hovoříte jako o uskupení, které s tím minulým má jen pramálo společného. Změnil se také vztah velitel – voják? Je dnešní armáda demokratičtější?
V armádě nikdy nebude platit, že si každý může říkat a dělat, co chce. Armáda nerovná se demokracie, platí v ní určitá pravidla, a ta se musí dodržovat. Veliký posun oproti dřívějšku ale vidím v tom, že dnes už to dávno není o tom „zupáctví“, tupém drilu a ubíjení lidí. Ano, voják i dnes musí plnit rozkazy velitele, ale má také spoustu možností, jak s něčím legálně nesouhlasit a projevit svoji individualitu. Abych to shrnul, od dnešních vojáků se vyžaduje, aby byli samostatně uvažujícími specialisty ve svém oboru. Nikdo nestojí o nemyslící stroje a zelené mozky.
Přibližně 10 % dnes v armádě tvoří ženy. Je to dobře? Jaký vliv má jejich přítomnost na do té doby ryze mužský kolektiv?
Ženy nejsou v armádě žádné novum. Bývaly její součástí již dříve, jen pracovaly na méně exponovaných místech v týlu – jako například telefonistky či zdravotní sestry, a už tenkrát byly vysoce hodnoceny. Dnes se jejich působení v armádě posunuje směrem k profesím, které jsou daleko více zátěžové. Obecně se tento fakt hodnotí pozitivně a skutečnost, že jsou jmenovány i do vysokých funkcí svědčí o tom, že dosahují kvalitních výkonů. Tento průlom ovšem v mnohých lidech nejen mého oboru vyvolává filozofickou otázku: Je to dobře? Patří žena do bojové situace? Má ta, která je nositelkou života, zabíjet?
Já osobně mám s účastí žen v první linii určitý problém. Nemluvě o tom, že to přináší i řadu praktických problémů. Netýká se to naší armády, ale například v té americké museli řešit znásilnění uvnitř jednotek, sexuální harasment. I přesto, že mohou být ženy fyzicky lépe připraveny než muži, stávají se v tomto ohledu přece jen problematičtějším článkem. Padnou-li do zajetí, zachází se s nimi jinak než s muži – a jsou-li zajaty, budí to v jejich spolubojovnících silnější tendence je zachraňovat, riskovat a tedy přesouvat pozornost od svého úkolu jiným směrem. Navíc jako v každém smíšeném kolektivu se i zde mohou objevit určité nesváry vyplývající z rozdílnosti pohlaví a je otázkou, zda zrovna takovéto problémy patří na „bojové pole“. Nicméně dnešní realita už je taková a nezbývá než ji akceptovat a přispívat k tomu, aby vše fungovalo tak, jak má.
Velikou část kontingentů, které vyjíždějí na mise do zahraničí dnes tvoří zabezpečovací týmy. Je nutné, aby i tito lidé – například lékaři – byli vojáky?
Dřív to tak nebylo, ale dnes už to nutné je. Armáda je zaprvé postavena na profesionálních jednotkách a zadruhé většina našich současných misí se odehrává v místech, která jsou problematická a kde se bojuje. Pro přežití je tedy alespoň základní vojenský výcvik nezbytný. Ostatně na pobyt v těchto krizových oblastech nejsou připravováni jen vojáci, podobnými kurzy – které mimochodem pořádá právě armáda a na nichž se také podílíme – procházejí také novináři, pracovníci humanitárních organizací, diplomatické akademie a další. Učí se tam například základy meteorologie, topografie, práce s výbušninami, jak se chovat v zajetí, jak přežít ve volné přírodě a podobně.
Mluvíme-li o zahraničních misích, často se spekuluje o maximální délce, kterou je voják schopen zvládnout. Jak dlouho by tedy v ideálním případě měl trvat pobyt v zahraničí?
Z výzkumů vyplývá, že v případě bojových jednotek je to šest měsíců, dva až čtyři měsíce jsou pak ideální pro doprovodné týmy či specialisty. Pro lékaře je kratší výjezd vhodný zejména proto, že vysílá-li Česká republika polní nemocnici, jedná se vždy o tzv. ROLE 3, tedy nejvyšší úroveň. To vyžaduje vyslání největších specialistů, kterých je jednak omezený počet, a za druhé bývají zároveň primáři oddělení, zástupci primářů či vedoucí lékaři a specialisté. Několikaměsíční výjezd pro ně pak znamená komplikaci v tom smyslu, že nemohou svá oddělení opustit na dlouho a také fakt, že pobytem v zahraničí ztrácejí praktickou výkonnost ve svém úzkoprofilovém oboru.
A jaký by měl být odstup od další mise?
Měl by to být přibližně rok s tím, že výjezdy mohou být v této podobě tři až čtyři za sebou a pak by měla následovat několikaletá pauza. To je ale ideální model, který nelze vždy dodržet. Američané tuto dobu například v současnosti protahují až na dvojnásobek a výsledkem je bohužel nejvyšší procento posttraumatických poruch a sebevražd vojáků. A tady se vracím k tomu, co už jsem řekl dříve a co je pro nás paradoxně výhodou – velikost naší armády a skutečnost, že se naši vojáci v misích častěji střídají nás nutí k tomu, abychom se právě psychické pohodě vojáků a jejich začlenění do normálního života věnovali s maximální péčí. I přesto, že se dá pořád něco zlepšovat. Myslím, že se nám to docela daří.
plukovník PhDr. Jiří Klose, Ph.D.
Od roku 1992 zastává funkci primáře Ústředního lékařsko psychologického oddělení ÚVN Praha. V roce 1994 jmenován hlavním odborníkem Odboru vojenského zdravotnictví AČR pro obor klinická psychologie. V roce 1999 jmenován členem Etické komise Vědecké rady ÚVN Praha. Od roku 2001 je členem Grémia ředitele ÚVN Praha a Vojenského úřadu výzkumu, vývoje a obranných technologií MO, Sekce medicíny a lidského činitele. Během své praxe vykonával pre- i postgraduální pedagogickou činnost, podílel se a vedl řadu tuzemských i zahraničních výzkumných studií, publikoval odborné práce. Specializuje se především na problematiku stresu a posttraumatických poruch. Řadu cenných zkušeností získal z aktivní účasti v bojové misi 11. polní nemocnice v Afghánistánu.
