28. října obdržel na Hradě státní vyznamenání i jeden rekordman: Zdeněk Duběnka, který už 548krát daroval krev.
KOSTOMLATY Zdeněk Duběnka je frajer. Jakmile znovu může a lékař mu dovolí, okamžitě jde na odběr. Za čtyřicet let by tento zasloužilý dárce naplnil vlastní krví pořádně velký sud. Dárcovství se mu časem stalo jakousi sportovní disciplínou. „Dřív se dávala jen krev a na tu se mohlo chodit nejvýš čtyřikrát do roka. Po revoluci se však u nás začalo i s plazmou, kterou můžete darovat dvakrát do měsíce. Takže mi počet odběrů naskakoval rychleji,“ popisuje bodrý chlapík, jemuž prezident Miloš Zeman 28. října připnul na sako medaili Za zásluhy o stát.
Ve středu bývalý posunovač v pražské Ústřední vojenské nemocnici nastavil ruku ke svému 548. odběru. Komerční centra ignoruje. Ve střešovické nemocnici má navíc jistotu, že je pod bedlivou lékařskou kontrolou. Musí dodržet předepsané rozestupy mezi odběry, a kdyby nebyl zrovna fit, poslali by ho domů. „Mně se to ale nikdy nestalo,“ chlubí se šedesátiletý rekordman, který má před druhým v pořadí náskok 150 odběrů.
V Duběnkově jako v pohádce Velký samorost. Hravý chlapík. Mystifikátor. Všechna tato slova na invalidního důchodce pasují.
Pronajatý drážní domek u Kostomlat na Nymbursku, kde s manželkou žije, přejmenoval na hrabství Duběnkov. Postavil si u něj miniaturní nádražíčko a vybájil si i historii svého fiktivního rodu. A ani jeho jméno není pravé. To původní mu totiž znělo příliš obyčejně.
Když manželce, bývalé Žaloudkové, začal říkat Duběnko, jméno se mu zalíbilo natolik, že si ho nechal napsat také do občanky. Dokonce se kvůli tomu musel vypravit do Ústavu pro jazyk český. A nedal se, když se ho tamní pracovnice snažila přesvědčit o obyčejnějším příjmení Dub.
„Teď jsme Duběnkovi a basta. Se ženou máme za sebou každý jedno nepovedené manželství, ale tady si žijeme jako v pohádce. Poznali jsme se u dráhy a letos v srpnu jsme si připomněli osmé výročí svatby. Slavíme je vždy výstupem na nějaký vrchol v Česku,“ referuje Duběnka.
Návštěva drážního domku člověka rázem vrátí do minulosti.
Manželé topí zásadně dřevem, které Duběnka sám řeže na cirkulárce. Peče domácí chleba, vyrábí mošt a zahradničí. Dříve se ženou za domkem dokonce pěstovali tabák a balili si z něj cigarety. Také chovali vepře a starali se o další zvířectvo. Teď už z hospodářství zůstali jen dva psi z útulku a pět slepic. Péče o živé tvory totiž nešla dohromady s další vášní Duběnkových – turistikou.
„Každý rok našlapeme po republice přes tisícovku kilometrů. Vidíte? Vychodili jsme si spoustu medailí,“ pyšně ukazuje na stěny obývacího pokoje.
Telefonát z Hradu ho zaskočil Krev začal dávat po vzoru své maminky už v devatenácti letech. Když po úraze v roce 2000 skončil v invalidním důchodu, dokázal si na situaci najít i pozitiva. Teď má čas zamířit do transfuzní stanice častěji.
Občas zaslechne názor, zda dlouhodobé dárcovství nemůže člověku uškodit. Tomu se však Duběnka jen směje. Sice se po úraze pomaleji pohybuje, ale jinak je naprosto zdravý.
Když se letos Hrad obrátil na Červený kříž s žádostí o tip na nejzasloužilejšího dárce, jméno kandidáta padlo okamžitě. A tak Duběnkovi jednoho dne zavolal šéf hradního protokolu Jindřich Forejt. „Chvíli jsem nemohl popadnout dech. Během řeči jsem cítil, jak mi teče pot po zádech. Dostal jsem instrukce, že přijdou neoznačené dopisy a že to nesmím nikomu prozradit. Jen ať se to prý lidé dozvědí až z televize. A že si mám sehnat řidiče na cestu zpět, protože na Hradě bude přípitek,“ líčí muž osudový životní moment. Hluk vlaků dávno nevnímá Duběnku těší, že jeho krev pomáhá potřebným. A nepřipouští si, že je to zároveň výnosný obchodní artikl. Přestože jeho známí jezdí darovat krev do Německa za eura, on sám by peníze nikdy nevzal. Tvrdí, že mu nic nechybí a se ženou si vystačí s málem.
„Odběry mně vůbec nic nezpůsobují. Snad jenom velkou žízeň. Když jdu na plazmu, moje krev proudí hadičkami do mašiny, kde se plazma odstředí a zbytek mi stroj vrátí. To se během jednoho odběru párkrát opakuje, takže to trvá tak tři čtvrtě hodiny. Alespoň můžu pokecat se sestřičkama. Vaříme a pečeme, vyměňujeme si recepty,“ vypráví muž.
Darování je pro něj koníček, možná svým způsobem i droga. Ani s ní se nedá přestat naráz. Zdeněk Duběnka hodlá zvolňovat pomalu.
„Vlastně mi to doporučil i pan primář, aby to se mnou neseklo. Až dovrším 555 odběrů, což plánuju na úterý 5. 5. 2015, začnu postupně ubírat,“ plánuje a jeho slova zanikají ve hřmotu projíždějící soupravy.
Na hlavním tahu na Prahu a Ústí nad Labem vlaky míjejí drážní domek každou chvilku. V noci tak třikrát čtyřikrát za hodinu. To však dvojice už dávno nevnímá.
„Zlobí mě to jen někdy. To když koukám na seriál nebo AZ-kvíz. V televizi pokaždé na moment zmizí obraz i zvuk. Jinak jsme já i manželka s kolejema srostlí,“ líčí Duběnka. Ve tváři výraz, který vylučuje jakoukoliv pochybnost.
Foto popis| V Duběnkově Zdeněk Duběnka žije s manželkou v drážním domku v Kostomlatech, který přejmenoval na hrabství Duběnkov.
Foto autor| Foto: Michal Šula, MAFRA
O autorovi| Ivana Karásková, reportérka MF DNES
