Když Marek Kolařík vchází s kytarou na hodinu zpěvu se seniory v Domově Vlčí mák, připomíná to příchod celebrity. Přítomní klienti na něj netrpělivě čekají, chtějí mu podat ruku, obejmout ho. On všechny obchází, se všemi se zdraví. „Marek tyto hodiny zpívání dělá dobrovolně, nad rámec své práce. „A my jsme za to rádi,“ říká k tomu Bc. Jana Zoufalá, vrchní sestra Domova Vlčí mák. Marek si přitom nedokázal během studií představit, že by pracoval se seniory. Nyní by si naopak už nedokázal představit práci bez nich. V rozhovoru prozradil, jak by se mělo se seniory komunikovat a jaký příběh válečného veterána ho nejvíce zasáhl. Zavzpomínal také na slavnou atletku Danu Zátopkovou.
„Příběhy válečných veteránů je třeba předávat dál,“ říká Marek Kolařík, aktivizační pracovník Domova Vlčí mák.
V ÚVN pracuješ už pět let, nyní jako aktivizační pracovník v Domově Vlčí mák. Co tato pozice obnáší?
Hlavní náplní práce je vedení a pomoc s aktivitami pro klienty, jako jsou např. paměťová cvičení, dále jsou to volnočasové aktivity – vaření, zpívání či doprovod na kulturní akce. Dále máme svoje klíčové klienty, zejména ty hůře chodící, nebo nechodící, kterými pomáháme s cvičením, jako je základní protažení, bazální stimulace, tedy jakási aktivizace seniora na lůžku.
Co tě přivedlo ke studiu sociální práce? Je to vlastně velmi specifický obor, který staví na pomoci druhým lidem…
Já jsem chtěl být pilotem, ale mám slabé levé oko, takže to by asi nebylo moc dobré (smích). Ale k sociální tématice jsem tíhnul už na základní škole. Já jsem totiž dyskalkulik, jsem velmi špatný v matematice a tehdy jsme měli vyučující, která dělala vše pro to, aby nám ten předmět ještě více znechutila. Proto jsem si řekl, že bych chtěl být učitelem, který by pomáhal dětem, které mají problémy s učením. Zkrátka tam už ve mně klíčilo semínko toho, že jsem chtěl dělat sociální práci. Vystudoval jsem pak střední školu se sociálním zaměřením ve svém rodném Brně a pak jsem pokračoval na vyšší odbornou školu. Na univerzitu jsem nešel, protože VOŠ mi nabídla už od prvního ročníku široké spektrum praxe, jako byly domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení apod.
Nyní pracuješ se seniory, jak ses k tomu dostal?
Když jsem studoval, tak jsem si nedokázal představit, že bych s touto cílovkou pracoval. Ne, že bych nechtěl. Po studiu jsem začal pracovat s dětmi. Měli jsme za úkol přípravu různých programů pro děti jako např. prevence proti drogám apod. Pak jsem dva roky dělal asistenta pedagoga, ale to mi k srdci nepřirostlo. Pak jsem si všiml, že v nemocnici hledají sociálního pracovníka na úrazové oddělení. To bylo moje první setkání se seniory, kdy jsem měl na starosti traumatologické centrum, kam každou chvíli vozili seniory po pádu. Mým úkolem bylo zajišťovat následnou péči, popř. rehabilitaci na základě doporučení ošetřujícího lékaře a také komunikace s rodinou a příbuznými. Poprvé jsem z toho měl strach, jak budu se seniory komunikovat, ale pak jsem přišel za prvním pacientem a najednou to šlo. Popravdě, jsem strašný „lempl“ na papírování, radši si s lidmi povídám, to tam asi taky hrálo roli (smích).
Na tomto místě jsem byl ale jen jako záskok za mateřskou dovolenou, tak jsem se odebral za prací do Prahy. Tady jsem sice na jedno místo nastoupil, ale po měsíci jsem odešel, protože tamní péče o klienty byla velmi nekvalitní. To už jsem si všiml, že ÚVN hledá sociálního pracovníka. Nastoupil jsem do LDN, pak přišla pandemie covidu-19 a já se přihlásil na výpomoc do Domova Vlčí mák. A pak už jsem tu zůstal.
Co tě přesvědčilo zůstat?
Zůstal jsem, protože jsem dostal nabídku na mou nynější pozici a také proto, že tu byl a je naprosto perfektní kolektiv a výborná vedoucí. Navíc jde o práci s lidmi, která není stereotypní. Tady jsem si rozšířil vzdělání o masáže, bazální stimulace a mám v plánu i kurzy lymfatických masáží.
Jak vypadá tvůj pracovní den v ÚVN?
Začínáme v půl osmé, pomáháme se snídaněmi pro klienty, pak se my, aktivizační pracovníci, setkáváme v ERGO místnosti, kde si rozdělujeme klienty a aktivity. Ty pak začínají kolem desáté. Pak pomáháme s obědem, následuje polední klid. Ve dvě odpoledne začíná další program, jako je např. promítání filmů, zpívání, případně se pořádají různé oslavy pro klienty, pokud slaví nějaké jubileum, narozeniny nebo výročí.
Co tě na tvé práci baví nejvíc? Že by zpívání?
Já říkám, že zpěv a písničky, to vždy zlepší náladu. Ale je to aktivita, do které jsem tak nějak spadl náhodou. Bývalý kaplan si všiml, že si občas zahraji, takže mu takto děkuji, to on mě učil chodit za klienty a učil mě zpívat to, co mají rádi. Takže ano, zpívání mě baví, ale baví mě veškerá moje práce. Zejména, když jdeš po práci domů a klient ti řekne, že mu bylo dneska velmi dobře. To je ta největší odměna.
Jaký repertoár mají klienti rádi?
Lidovky, samozřejmě. Písničky od Karla Hašlera – „hašlerky“ a také od Voskovce a Wericha. Já k tomu mám blízko, protože doma dědeček často zpíval moravské lidovky.
Domov Vlčí mák se mimo jiné specializuje na péči o válečné veterány. Je na této péči něco specifického?
Vždy si poslechneme velmi zajímavé osudy. Někdo o tom povídat chce, někdo naopak ne, což respektujeme. Ale když už máme tu příležitost si poslechnout, co kdo zažil, ať už např. účast v odboji nebo pobyt v Terezíně, tak je to pro nás vždy velmi silný příběh. Je to temné období naší historie a já myslím, že je třeba to poslouchat a všechny příběhy, myšlenky a zkušenosti předávat dál, protože ti lidé nám mají stále co povědět. Bohužel je jich méně a méně, a právě proto těm příběhům musíme naslouchat a nést je dál. My si velmi vážíme toho, že o tyto lidi můžeme pečovat.
Říkáš, že je třeba jejich příběhy předávat dál. Máš nějaký, který tě zasáhl a chtěl bys ho předat?
Bylo jich hrozně moc. Ale je tu jeden, který zanechal v Domově Vlčí mák dlouhodobou stopu. Jednou z našich klientek byla paní Irena Hešová, která patřila mezi „Svatobořické děti“. O této části naší historie se velmi málo ví. Jedná se o potomky rodičů, kteří byli popraveni za Heydrichiády, protože pomáhali československým parašutistům a odboji při atentátu na říšského protektora. Rodiče paní Ireny byli popraveni v Mauthausenu. Jí bylo 15 let, když ji a dalších 46 dětí odvezli do sirotčího domova na Jenerálce v Praze 6 a pak do lágru ve Svatobořicích. Jelikož byla starší, tak se snažila starat o mladší děti, konkrétně o malou tříletou Stáňu. Ireny se po válce ujali její teta se strýcem a ona každý den jezdila na kole na nádraží, kam se vraceli lidé z koncentračních táborů a vyhlížela své rodiče. Netušila totiž, že oba je popravili hned, jak dorazili do tábora. Teprve po 14 dnech marného ježdění na nádraží se teta odvážila jí říci, že rodiče už nežijí.
Celý ten příběh je velmi silný v tom, že všechny „Svatobořické děti“, jak se jim říká, se každý rok od konce války scházely. Stáňa, o kterou se starala za války, se pak starala o Irenu, dokonce jí zde v Domově Vlčí mák sjednávala místo. Paní Hešová zemřela minulý rok a její odkaz tu zůstává a my máme její fotografii před pokojem, kde bydlela.
A nějaký příběh, který v tobě zůstal, i když se třeba nejednalo o válečného veterána?
Když jsem nastupoval do ÚVN jako sociální pracovník, tak jsem měl tu čest tu potkat paní Danu Zátopkovou. Ona tu byla jako členka Dukly v následné péči. Pro mě to byl úžasný pocit, že mluvím s takovou sportovní osobností, která ale byla neuvěřitelně skromná. Navíc měla úžasný moravský přízvuk a strašně ráda zpívala moravské lidovky. Dodržovala se tu tradice, že jakmile si paní Zátopková obleče svoji dukelskou vestu, tak je v dobré náladě a chce se procházet. Sice už měla s chůzí problémy, ale měla v sobě i přes svůj vysoký věk obrovskou sílu. Byla úžasná a já na ni rád vzpomínám.
To mě přivádí k otázce – Jak se vyrovnáváš se smrtí těch, o které se staráš?
Ze začátku je to velmi těžké, i když víš, že by sis to neměl pouštět k srdci. Ano, smrt je konec, ale zůstává v tobě pocit, že si toho člověka vlastně „doprovodil“, že nebyl sám, že prožil poslední dny v klidu. Ano, ukápne nám slza. Pokud někdo odejde, tak my se tu v týmu obejmeme, pomáháme si zpracovat to, že někdo odešel, můžeme si popovídat s naší vrchní sestrou. Já se s tím navíc vyrovnávám tak, že si jdu zaběhat, zahraju si na kytaru, nebo fotím.
Na začátku září se v ÚVN konal pro válečné veterány koncert skupiny The Tap Tap a ty jsi s nimi hrál přímo na jevišti, jak ses tam ocitl?
Za to může pan kapelník skupiny Šimon Ornest. Členové skupiny před koncertem docházeli sem do Vlčího máku na workshopy s klienty a my jsme s nimi vybírali tři písně, které rádi klienti zpívají. Ty se pak zahrály na jevišti a při té příležitosti jsem dostal možnost si s The Tap Tap zahrát, aby přece jen klienti viděli na jevišti známou tvář a mohli se s tím celým lépe ztotožnit. Klientům se celý koncert moc líbil, nadšeně o tom básnili ještě den poté.
Říkal jsi, že fotíš. Tvoje nadřízená mi řekla, že fotíš dobře, že ti focení ráda přenechává. Je to tak?
Ano, fotím tady veškeré akce, když jedeme třeba na výlet. Nejsem typ, co dělá pózované fotky, jsem spíše na momenty, velmi mě baví černobílá fotografie, která podle mého otevírá duši. Některé moje fotografie jsou vystavené tady v domově a měl jsem vloni v ÚVN výstavu v atriu.
A máš oblíbenou momentku tady z domova?
Mám moc rád fotografii z výletu ze Stromovky, kdy k jednomu klientovi, který byl na invalidním vozíku, přiběhla labuť a on jí podal suchý rohlík. Ten moment jsem zachytil a je to moje oblíbená fotografie.
Spousta lidí má problém mluvit se seniory. Ti jsou pak často opuštění, nemají si s kým popovídat. Co bys poradil lidem, kteří se zdráhají se seniory komunikovat a vyhýbají se jim?
Důležitá je empatie. Nemusíš hned mluvit, můžeš být třeba jen potichu, někdy stačí jen pouhá přítomnost. Nebo ho můžeš vzít za ruku a zeptat se, co by si přál. A ta přání nejsou náročná – třeba si dát kávu. Samozřejmě pokud si nechce povídat, není třeba ho nutit. On si sám řekne, co chce a co ne. Také je dobré nebrat si věci osobně, občas může starší člověk vyslovit něco nepěkného, ale to může souviset např. s jeho nemocí a on to tak rozhodně nemyslí. Jak ale říkám, důležitá je empatie a také to, abyste si na ně udělali čas.
