Kaplan Ústřední vojenské nemocnice pplk. ThLic. Mgr. Tomáš Mlýnek má ve své pracovně v Ústřední vojenské nemocnici na zdi pravoslavné ikony, ačkoliv patří k římsko-katolické církvi. „Věříme přece v to samé,“ vysvětluje s úsměvem a se stejným klidným úsměvem komentuje i stříbrnou sekyrku, kterou dostal během vojenské mise v Afghánistánu: „To byl dárek, mám totiž rád Pána prstenů.“ Duchovní se totiž podle něj od rána do večera pouze nemodlí, ale rádi se dívají třeba i na filmy a seriály. Jak kaplan přiznává, jeho cesta k víře byla poměrně trnitá a byl postaven před těžké zkoušky. Například v roce 2014, kdy musel jako armádní kaplan – a zejména jako člověk – zvládnout smrt čtyř českých vojáků. V čem je česká duchovní služba ve světě unikátní? A s jakými reakcemi se setkává během duchovních služeb v ÚVN?
Chtěl jste být duchovním odjakživa? Co formovalo vaše rozhodnutí přiklonit se právě k víře?
Ne, rozhodně jsem nechtěl být duchovním odjakživa, pocházím z nevěřící rodiny, kde nikdy nikdo do kostela nechodil. První impuls, kdy jsem začal hledat něco, co člověka přesahuje, byla smrt mojí babičky. Bylo mi 15 let a bylo to moje první setkání s konečností života a začal jsem si tedy klást otázku, k čemu ten život vlastně je. Lidé umírají. Umírají ti, které mám rád. Já taky umřu. Všechno umře. Co je tedy smyslem života, když všichni onemocníme a pak zemřeme? Tyto existenční otázky mě nutily hledat odpovědi. Začal jsem proto číst východní náboženskou literaturu, studovat hinduismus, budhismus, ale nic z toho mě jako mladého člověka plného rebelie neoslovilo. Bylo to v období po sametové revoluci – police obchodů se plnily knihami z celého světa a já začal sahat po literatuře o okultismu, což mě přivedlo až k satanismu…
Pardon, naznačujete, že jste tak trochu propadl satanismu?
Ano a paradoxně až setkání s existencí zla mě přivedlo k poznání Boží existence. Pak jsem prožil mystický zážitek, řekněme, že setkání s nějakou bytostí. To totálně změnilo můj život, začalo mi vše dávat smysl. Cítil jsem vztah s někým, kdo mě přesahu, začal jsem proto číst bibli a říkal jsem si, že bych se rád něco dozvěděl o křesťanství.
Vy vyznáním patříte k římsko-katolické církvi?
Ano, ale katolík jsem být zpočátku nechtěl, protože se o nich nic moc hezkého nevypráví, zejména to, že upalovali a vraždili nevinné lidi ve jménu víry. Takže jsem původně kontaktoval Českobratrskou církev evangelickou. Přesto jsem ale měl pocit, že tam není moje místo. Jednou jsem šel spát, to si dodnes pamatuji, a ráno jsem se probudil se zvláštním vědomí, že moje místo je právě v katolické církvi. Kousek od mého bydliště byla zapadlá kaple, kam jsem zašel, když byla bohoslužba. V té době jsem tomu moc nerozuměl, stál tam nějaký člověk v hábitu, rozhazoval rukama, lidi vstávali, pak si sedali a klečeli, tak jsem si prohlížel tu „gymnastiku“ a říkal si, že počkám. Pak jsem šel za knězem s tím, že bych se rád vydal touto cestou. A tak začala moje příprava na vstup do společenství církve.
Kolik vám bylo? A co na to říkali rodiče?
Bylo mi 18 a rodiče si mysleli, že jsem se zbláznil. Maminka uznala, že už jsem dospělý a nemůže mi nic zakazovat, tehdy ale řekla, ať jí slíbím, že se nikdy nestanu knězem. Přece jen nemám sourozence a ona toužila po vnoučatech. Neslíbil jsem jí tehdy nic. Po konci střední školy jsem šel pracovat do Domova svatého Františka pro bezdomovce a tam uzrálo moje rozhodnutí vrátit Bohu to, co dal on mně – tedy nový život a nový smysl života. Měl jsem pocit, že mi Bůh otevřel oči a viděl jsem věci, které jsem předtím neviděl, prožíval jsem život jako úžas nad jeho „barevností“, z mého života se vytratila určitá samozřejmost a vše jsem viděl z nové perspektivy. Takže jsem se rozhodl pro studium na teologické fakultě.
Tehdy za mnou stála jen moje maminka, která uznala, že jsem tvrdohlavý po ní. Táta se mnou přestal na čas komunikovat, protože mou cestu bral jak svou prohru. Já šel studovat, školu jsem dokončil, byl jsem uvedený do duchovní služby a v té jsem vlastně od roku 2006.
A kdy vstoupila do vašeho života armáda?
Rozhodně mnohem později než víra. Měl jsem modrou knížku kvůli problémům se zrakem, takže jsem do povinné armádní služby nenastoupil. Po nějakých letech v duchovní službě ale můj kolega, který byl vojenským kaplanem, prohodil, že armáda by potřebovala kaplany, protože jich je málo. Já jsem se vnímal kvůli svému životnímu příběhu jako netypický duchovní, takže byť duchovní služba byla sice dobrá, něco mi chybělo, cítil jsem, že potřebuji výzvy. Tak jsem si řekl, že to zkusím a pokud přežiju „přijímač“, tak to bude boží znamení, že mám v armádě zůstat. A skutečně jsem vydržel a nastoupil jsem na svoje první místo k výsadkářům do Chrudimi. V roce 2014 jsem pak vyjel s nimi na svou první zahraniční misi v Afghánistánu do Bagrámu.
Říkal jste, že vojenských kaplanů je málo. Takže existuje nějaká speciální skupina, která sdružuje tyto duchovní?
Ano, jako jsou vojenští psychologové, tak existuje skupina vojenských kaplanů. Duchovní služba v armádě byla za totality zrušena, v devadesátých letech minulého století po revoluci byla obnovena a přes různé překážky si nakonec upevnila v české armádě své místo.
Přes jaké překážky?
Přes názorové rozdíly starší generace vojáků, kteří se na nás dívají jako na ty, co budou tahat lidi k víře v armádním prostředí. Dlouhá léta trvalo, než lidé zjistili, že jsme podpůrná skupina, která doprovází vojáky na místě, je s nimi na útvarech a poskytuje jim duchovní i psychickou podporu, aniž by je musela nutit chodit do kostela nebo je přesvědčovat o víře. Jsme s nimi v situacích, které jsou pro ně těžké a máme na ně čas a prostor, když jiná skupina ne. Je to služba přítomnosti a snaha o to, aby si armáda uchovala lidskou tvář.
Máte vystudovanou teologickou fakultu, ale naznačoval jste, že jste také psychoterapeut.
Ve své duchovní praxi jsem se potkával s lidmi, kteří trpěli různými neduhy. Potřeboval jsem tomu rozumět, abych neplácal hlouposti a nedával laciné rady, takže jsem si dodělal v Olomouci psychologii, absolvoval jsem terapeutický výcvik NEST a komplexní psychoterapeutický výcvik v Existenciální analýze a různé další specializace. To mi pomáhá být adekvátním partnerem pro druhé. Nejsem schopen vyřešit jejich problémy, ale jsem schopen lidi doprovázet a naslouchat jim, což se mi hodí během práce s pacienty, vojáky i zaměstnanci nemocnice.
Jak vypadá práce na misi? Jste tam jediný kaplan?
Ano, je tam vždy místo pro jednoho kaplana a psychologa. Ale jelikož psychologů je snad ještě méně než nás, tak např. na misi jeden psycholog vykonával práci jak v Kábulu, tak na Bagrámu – létal sem a tam. Což jsem já naštěstí nemusel a byl jsem pouze v Bagrámu.
Práce je to velmi pestrá, protože kaplan zastává více funkcí, např. zastupuje i tiskového mluvčího, udržuje komunikační kanály mezi Českem a misí, píše různé články. Samozřejmě kromě duchovní služby vytváří kaplan i kulturní program, pořádá soutěže, sportovní utkání a tráví čas s vojáky ve chvíli, když mají čas a potřebuji probrat nějaké témata. Vojáci jsou na misích vytrženi z domácího prostředí, často na povrch vyplavou těžká a náročná témata, nebo se něco doma děje, oni u toho nemohou být a neví si rady. Kaplan je tu od toho, aby jim poskytl možnost o tom mluvit. A je fakt, že na misi dochází na témata lidská, společenská, historická, ale i náboženská. Musím říct, že vojáci jsou věřící v tom smyslu, že s sebou tahají tolik talismanů, že ani já v sobě nemám tolik víry, abych věřil, že mě ochrání všechny ty talismany, co s sebou oni nosí.
A vojáci jsou většinou věřící, nebo se stejně jako my všichni obracíme k bohu jen pokud se cítíme být v krizi?
Já vždycky říkám, že jsme všichni věřící, každý v něco věří, každý potřebuje nějakou přesažnost, nakonec i zde v nemocnici kdokoliv zde uléhá na akutní lůžko, tak je věřící, protože věří, že mu někdo pomůže, že ty léky zaberou atd. Každý se drží nějakých svých rituálů, ale co se týče čistě náboženské víry, tak těch lidí skutečně není tolik. Řekl bych, že u nás v Česku mají lidé nějakou spiritualitu, kterou žijí a nepotřebují nikam patřit.
Na vaší misi jste byl postaven před mimořádně těžkou zkoušku. V roce 2014 v Afghánistánu zahynuli čtyři čeští vojáci, pátý zemřel v ÚVN. Jaká je vaše úloha, pokud se stane taková tragédie?
V tu chvíli být hlavně s těmi, kterých se to týká, být jim nablízku, aby o tom mohli mluvit. Pak je třeba pracovat s celou jednotkou, udělat rituální rozloučení, mluvit s ostatními o agresi, hněvu, strachu, smutku a o tom, co se ve skupině lidí, kteří tam jsou, odehrává. Zároveň je nutné udržovat kontakt s Českem, protože vás kontaktují rodiny vojáků, pokládají vám různé otázky. Jako kaplan pracujete s velitelem na komunikační strategii, aby lidé, kterých se to dotýká, dostali informace, které potřebují a aby tyto informace neohrozily fungování mise. Protože po takové tragické události se po vojácích chce, aby dál pokračovali ve své práci, a to je obrovská zátěž, nesmí se nechat strhnout hněvem, nenávistí nebo touhou po pomstě. Jsme jen lidé, bojujeme se svými strachy a je nutné pracovat jak s kaplanem, tak i psychologem, aby tento nápor ustáli a mohli pokračovat dál. I pro mě to byla zkouška, jeden den s těmi muži sedíte u jednoho stolu, druhý den odejdou na běžnou patrolu a už se nevrátí.
Předpokládám, že pokud se vás zeptám na váš nejsilnější zážitek z vašich misí, bude to tenhle. Jak vás to ovlivnilo?
Ovlivnilo mě setkání s realitou smrti, kdy zemřou muži v plné síle, kteří jsou o deset let mladší než já. Pro mě to bylo těžké lidsky, musel jsem se s tím vyrovnat a být tady pro druhé, což, přiznávám, se ne vždy dařilo. Tyto okamžiky mě učily a stále učí o tom, že jestli se máme dobře a bezpečně, není to zadarmo. Že vždy za to někdo platí a my bychom si měli vážit lidí, kteří ve světě bojují za to, abychom my nemuseli.
Vy jste s nimi jezdil na hlídky, nebál jste se?
Ano, bál. Nejsem bojovník. Říkám, že jsem nosič střeliva – kdyby se cokoliv stalo, rozdám klukům náboje, zásobníky a granáty a do ostrého boje bych se až tak nepouštěl. Samozřejmě pokud by byl ohrožen můj nebo jejich život, tak bych sebe či je samozřejmě bránil. Proto se cvičíme ve střelbě, ne takové, abychom primárně protivníka zneškodnili, ale pouze vyřadili z boje, což je více žádoucí.
Duchovní se učí střílet?
Ano, musíme to umět, musíme umět házet granátem a umět používat vojenskou techniku. My jsme plnohodnotní vojáci, naše česká duchovní vojenská služba je trochu světový unikát, protože jinde ve světě nenosí kaplani zbraně, nemusí absolvovat výcvik, mají jen svého „buddyho“, tedy společníka, který je ochraňuje. Na druhé misi v Kábulu měl každý koaliční kaplan svého „buddyho“, ale naše armáda na to nemá prostředky, takže my se musíme chránit sami a tím pádem jsme unikát pro kaplany v zahraničí. Dokonce nám to i někteří závidí, můžeme používat zbraně, zároveň nás to přibližuje k vojákům, protože najednou to znamená, že nejsme „jiní“ jsme s nimi na střelnici, v zákopu, nejsme pro ně něco „extra“, ale jsme jedněmi z nich.
S čím se na misích na vás vojáci nejčastěji obrací? Předpokládám, že se jim stýská po domově.
Ano, to také, pak je trápí rodinné problémy, protože doma nechají přítelkyně, snoubenky, manželky, děti a když se děje něco, u čeho nemohou být, tak řešíme hlavně vztahové problémy, pak vlastní úzkosti, strachy a také představy o životě a o smrti. Samozřejmě řešíme také Boha, anděly, démony, víru. Ale většinou jde skutečně o obyčejné lidské hovory o lidských věcech.
Jaká byla vaše druhá mise?
Ta byla naprosto jiná než ta předchozí. 9 měsíců jsem pobýval v Kábulu a sloužil na pozici NATO ve prospěch koaličních partnerů. Přesouval jsem se z místa na místo, v oblasti celého středního Afghánistánu, kde byli vojáci NATO – Angličané, Němci, Francouzi, Italové, Španělé a mnoho dalších národností a zajišťoval jsem jak duchovní péči, bohoslužby, svátosti, tak i rozhovory a krizovou intervenci.
Pečoval jste tedy o cizince? Jaký je jejich přístup k duchovním – je jiný než u nás?
My jsme jako národ velmi specifičtí v tom, že máme k náboženství určitou ostražitost, ale Španělé, Italové, Nizozemci a mnoho dalších včetně Američanů tato témata vyhledávali. Chtěli podporu, chtěli se modlit, chtějí požehnat, vnímají to jako součást života a kultury. U nás, pokud řeknete, že jste věřící, nebo nějak spirituální, tak se na vás často stále ještě lidé dívají zvláštně. V jiných zemích je to naprosto normální a duchovní služba byla zahraničními vojáky velmi vyhledávána.
Na školení zaměstnanců jste vyprávěl takovou historku, že velitel na misi si vás předvolal a měl jisté pochybnosti o vaší práci, řekl, že „není vidět“. Jak to bylo?
Kaplani si nedělají výkazy, nepíšeme si, kolik lidí u nás bylo, o čem jsme se bavili. Těžko si povedeme evidenci, navíc jsme vázáni institutem zpovědního tajemství. Velitel na misi mi proto řekl: „Padre, vaše práce není tak nějak vidět.“ A já mu řekl: „Máte v jednotce nějaké problémy? Ne? Tak vidíte, je!“ (smích).
Na jakých dalších misích jste byl?
Byly to tři humanitární mise v Keni, kde můj kamarád zakládal nemocnici a pozval mě, abych se do projektu zapojil. Tam jsem například pomáhal s nákupem nového sanitního vozu. Zde v Čechách jsme dělali přednášky, koncerty, sbírky a sbírali prostředky na lékařské i nelékařské vybavení, na rentgen a ultrazvuk a pomáhali jsme tamnímu obyvatelstvu, aby se dostalo ke zdravotní péči. Pro mě to bylo velmi cenné v tom, že jsem se naučil spoustu věcí o medicíně, asistoval jsem u některých jednoduchých zákroků. Tyto mise mi ukázaly zase jiný svět – velmi chudý, zranitelný…a opět mi připomněly, jak dobře se máme. Víra je tam velkou součástí kultury, lidem pomáhá přežít v tamních podmínkách. Vzpomínám si na příběh, kdy se přivezli dětem hračky, mončičáky. Rozdali se a když se pak chodilo po návštěvách chýší a domků, tak jedna ta hračka byla přivázaná u stropu na šňůrce. Když se ptali, proč to tak je, proč si s ní dítě nehraje, tak bylo řečeno, že dítě nikdy žádnou jinou hračku vlastně nedostane, tak aby si jí neušpinilo, tak visí u stropu, aby se na tu hračku mohlo aspoň dívat.
Jak jste se dostal do ÚVN?
Lákalo mě nemocniční prostředí a domníval jsem se, že bych tu měl co nabídnout. Sám jsem si o toto místo vlastně řekl, protože nepatří mezi vyhledávaná místa mezi armádními kaplany, jedná se spíše o práci s pacienty, civilisty než výlučně s vojáky.
Často se říká, že kaplan slouží v nemocnici hlavně umírajícím…
Ne, rozhodně ne, to je klišé, které se snažíme už léta odbourávat. Jak já říkám: my doprovázíme člověka po celou dobu jeho života, od narození až do smrti. Většinou si nás žádají pacienti, kteří před sebou mají operaci a třeba se bojí, že to nedopadne dobře, pak také pacienti, kteří potřebují nějak podpořit a ti, kteří mají nějakou spiritualitu a chtějí se jí věnovat i při hospitalizaci. A pak jsou to pacienti zvědaví, protože duchovní služba je nabízena u příjmu pacienta, takže se stává, že někdo si nás zavolá jen proto, aby věděl, kdo jsme, co děláme. A musím říct, že často jsou z toho krásná setkání, protože ti lidé zjistí, že se nejedná o „lanaření do církve“ nebo povídání jen o náboženských věcech, ale o setkání člověka s člověkem, kdy třeba řešíme, co bude dělat, až odejde z nemocnice, jak prožívá svůj pobyt, co jsou jeho zdroje a síly, které teď mohou pomoci a mnoho dalšího. Ano, nabízíme duchovní službu, ale často to zůstává na lidské úrovni a věřím tomu, že když se nám podaří člověka stabilizovat duševně, tak to má samozřejmě vliv i na jeho pobyt v nemocnici a ve výsledku na proces uzdravování.
V ÚVN jsou tu kaplani i pro personál, jak to probíhá?
Jak víme, do pomáhajících profesí vstupují lidé často s různými očekáváními a s různou osobnostní dynamikou. V téhle práci nepřichází mnohdy ocenění a vděčnost. Je to prostředí s vysokým nárokem na kvalitu odvedené práce a všichni jsme jenom lidé. Máme problémy tady i doma a mnohdy i se sebou. Stává se pak, že se lidé rychle vyčerpávají, nehledí na svoje hranice snaží se zachraňovat, ale kdo bude zachraňovat je? A tam může být místo pro kaplana, který může pomoci člověku se stabilizovat, může s kýmkoliv mluvit o všem, co je potřeba, naslouchat a provázet třeba na cestě k vlastnímu laskavějšímu životu. A pokud má samozřejmě nemocnice opečovaný a stabilizovaný personál, projeví se to na péči o pacienty a fungování celé nemocnice.
A chodíte jen k pacientům, co vás chtějí nebo i vyhledáváte proaktivně ty, co zájem neprojeví?
Tak buď je duchovní služba nabídnuta u příjmu, jak jsem říkal, nebo si člověka vyžádá kaplana sám, případně mohou i rodinní příslušníci. Občas i personál vytipuje někoho, o kom si myslí, že by mu prospěla má návštěva, ale já samozřejmě nepřijdu a neřeknu „dobrý den, tak si mě na vás personál zavolal“, ale volím strategii náhodné návštěvy a rozvíjím hovor, který by mohl pacienta podpořit. Často se stává, že jsem u jednoho pacienta a když jsou na pokoji např. tři a z dialogu pochopí, že jsem zcela normální, tak si mě pak zavolají také. Samozřejmě na odmítnutí také dojde. Nedávno jsem se bavil s pacientem a z druhé postele za mnou se neustále ozývalo „černop*delník, „černop*delník“, tak jsem se na něj otočil a zdvořile se zeptal, zda je všechno v pořádku a zda něco nepotřebuje nebo jestli ho něco netrápí. Samozřejmě odmítl. Tohle se občas stane, ale málokdy. Jsme služba, která je nabídnuta a je naprosto na otevřenosti a vůli lidí, zda ji přijmout nebo ne.
Který příběh tady v nemocnici vás nejvíce zasáhl?
Jsou to samozřejmě hovory s válečnými veterány. A pak mě velmi zasáhla pandemie covidu-19. Jeden den jsem šel za pacientem, hovořil jsem s ním a když jsem přišel druhý den, jeho postel byla prázdná. Vzpomínám si také na velmi silný příběh ženy, kterou přivezli o Vánocích během covidu, byla uvedena do umělého spánku. Její manžel na komplikace s nemocí zemřel, jejich dvě malé děti skončily v cizí péči. Takže doprovázet matku, která se probouzí z umělého spánku a zjišťuje, že její manžel už nežije a neví, kdy uvidí svoje děti, to bylo velmi obtížné.
Jak o sebe pečujete vy, když na sebe berete tolik cizích starostí a bolestí?
Snažím se sportovat v rámci možností, snažím se dobře jíst, spát, cestovat, věnovat se koníčkům, pěstovat vztahy, mám pejska a rodiče, se kterými jsem v kontaktu. Samozřejmě mám supervizi – svého terapeuta.
A co vás na vaší práci nejvíce naplňuje?
To, co mi dává smysl jsou momenty, kdy odcházím od pacienta a on řekne „děkuji“ a z tónu hlasu slyšíte, že se něco pohnulo a tím nemyslím peristaltiku. Smysl mi nedává vděčnost, ale to, že moje přítomnost uvedla něco do chodu, výsledek vidět nemusím, ten okamžik setkání, ten mě naplňuje. Někdy ani člověk nemusí poděkovat, třeba leží na lůžku, má bolesti. Ale já vidím v jeho očích pokoj nebo naději. Naději, ne, že bude určitě lépe, ale naději, že to, co teď prožívá zvládne. Myslím si, že patřím mezi šťastné lidi, protože těch smysluplných věcí v mém životě vnímám hodně, a to i díky prostředí ve kterém pracuji.
