Mgr. Sabina Ludányiová se nedávno stala staniční sestrou na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a ÚVN (KARIM). Přestože se ve své práci často setkává s těžkými případy, čiší z ní pozitivní energie. Ze své práce v ÚVN čerpá inspiraci také pro skládání vlastní hudby a textů. Kromě toho zpívá se svou kapelou. Na kontě má už dvě alba a otextovala také píseň pro hudební seskupení 4 Tenoři.
V rozhovoru popsala, co přesně má za úkol staniční sestra, jak ji ovlivnila praxe v Thajsku nebo jaká její píseň je nejvíce ovlivněná prací.
Proč jste se rozhodla pracovat zrovna ve zdravotnictví?
Moje maminka je zdravotní sestra, moje sestra lékařka, takže jsme v rodině měli vždy ke zdravotnictví blízko. Bydleli jsme u nemocnice, za barákem jsme měli střední zdravotnickou školu, takže to byla nejjednodušší možnost. Maminka mi řekla, že když půjdu na „zdrávku“, tak můžu dělat úplně cokoliv na světě.
A myslíte, že je to pravda?
No, takhle obecně bych řekla, že mi trochu věšela bulíky na nos (smích), ale na druhou stranu, co se týče zdravotnictví, tak měla pravdu. Dá se pracovat pro zdravotní firmy, dá se pracovat v kanceláři, u lůžka na intenzivní péči, na chirurgii, na onkologii…Původně moje kroky směřovaly právě tam.
Proč jste se rozhodla pro onkologii?
Zaujal mě ten spirituální přesah, kdy se dostáváte v této profesi do kontaktu se smrtí a zároveň vám to dá do života spoustu vjemů a prožitků, které jsou nenahraditelné. V blízkosti smrti je kouzlo, které sice není snadné, ale pro mě je to určitá forma inspirace pro život.
A vy jste tedy pracovala na onkologii?
Vystudovala jsem v Českých Budějovicích vysokou školu obor všeobecná sestra, později jsem studovala magisterský program v Pardubicích, obor interna-onkologie, ale bohužel nás zbylo málo, takže jsem přešla na obor interna. Měla jsem ale během studií praxi v hospicu, na onkologických ambulancích, nakonec jsem ale skončila na ARO. Jsem totiž člověk, kterého nebaví říkat „ne“, takže když vidím příležitost, řeknu ano. Chceš pracovat na ARU? Ano. Chceš být staniční sestra? Tak jo.
Po studiích jste šla rovnou do ÚVN?
Ne, nejdříve jsem pracovala v Pardubicích, pak jsem měla nastoupit do jedné pražské nemocnice na kardiochirurgické oddělení, ale ozvala se mi vrchní sestra z ÚVN s tím, že viděla můj životopis a ráda by mě přijala na KARIM.
A co vás tak zaujalo na tomto oddělení, že jste se rozhodla pro něj?
A chcete upřímnou nebo společensky přijatelnou odpověď?
Obě!
Tak ta upřímná je, že je tu nádherný výhled a východy slunce. Po ránu, když máte náročnou noční směnu a pak vidíte východ slunce, je to pohlazení po duši. Ale vážně – chtěla jsem se dále vzdělávat, to byl hlavní důvod. Je tu také spousta benefitů. Takže jsem nastoupila sem.
A co to vlastně obnáší, být zdravotní sestrou na KARIMu?
Velmi stručně celá práce spočívá v tom, že pomáháme pacientům, aby se dostali z nejhoršího. Je to práce, ve které musíte mít spoustu vědomostí, je to práce, u které musíte umět všechno vyhodnotit velmi rychle. Setkáváme se s různými onemocněními, úrazy, takže musíme mít přehled o všech oborech. A také musíme umět spolupracovat mezi sebou, fungovat jako tým. Když se pacient dostane z nejhoršího, přesouvá se na jednotku intenzivní péče nebo na standardní oddělení.
Máme tu ventilátory, monitory, hemodialyzační techniky, to všechno musíme ovládat. Pořád se musíte zdokonalovat v rámci mnoha oborů. V tom je toto oddělení velkou výzvou.
Vaše oddělení muselo být během pandemie covidu-19 velmi vytížené…
To období bylo náročné a musím sama za sebe říct, že z té doby si nesu na duši spoustu šrámů. Nejvíce covidových pacientů bylo na ICU B. Já pracovala na ICU A, kde nebyli covidoví pacienti. I během pandemie se stále děly autonehody, úrazy, proto bylo třeba zajistit péči o tyto pacienty a udržet je neinfekční. Byla jsem tedy většinu času na necovidovém oddělení, ale na covidové jsem chodila pomáhat. Pacientům se nedalo téměř pomoci, nejhorší byl pocit, že nezmůžete mnohdy vůbec nic. Často umírali pacienti v mladém věku.
Vy nyní pracujete jako staniční sestra. Co je vaším úkolem, co dělá staniční sestra?
Staniční sestra je člověk, který pečuje o lidi, kteří pečují o pacienty. Starám se o sestry, aby měly dostatek pracovního materiálu, ale také motivace. Pokud mají problémy, tak se na mě mohou obrátit, stejně jako když potřebují s něčím poradit. Starám se o chod oddělení v rámci personálního obsazení, mám na starosti techniku, materiálové zázemí, a hlavně zodpovídám za kvalitu péče na našem oddělení.
Pokud by chtěl někdo být staniční sestra, jaké musí mít vzdělání a jakou by měl mít povahu?
Samozřejmostí je mít specializaci v oboru intenzivní péče. Je dobré mít i vysokoškolské vzdělání, protože už v rámci studia se dozvíte spoustu detailů o managementu a řízení nemocnic a závěrečné práce se často týkají právě tohoto tématu. Nejdůležitější jsou ale osobnostní předpoklady, zejména aby člověk uměl ustát velký tlak. Jste vlastně mezi mlýnskými kameny – plníme příkazy shora, ale zároveň plníme požadavky zespodu. Musíte mít dobrou emoční inteligenci, musíte umět spolupracovat, být diplomat, ale zároveň být asertivní. Každý podřízený je silná osobnost, zejména zde a já jsem vděčná, že se nedají, jak se říká „opít rohlíkem“.
Popište nám svůj pracovní den…
Ráno mi kolegyně řeknou, jací pacienti byli přijati, dále zjišťuji, co všechno nefunguje, co potřebujeme opravit, na kdy je třeba objednat sanitku, zda je dostatek léků a samozřejmě řeším i personální záležitosti. Občas je někdo nemocný, tak zajišťuji náhradu. Mám tady na nástěnce tři kategorie – přítomnost, budoucnost a vzdálená budoucnost. Přítomnost je vše, co musím vyřešit hned, protože to nemá odklad. Do budoucnosti dávám věci např. na příští týden a vzdálená budoucnost jsou věci, které udělat chci hned, jak na ně budu mít kapacitu. Samozřejmě se účastním i denních činností na oddělení. Doplňuji také materiál a vymýšlím různé aktivity, např. nyní jsem vymyslela postup, jakým způsobem sestrám sdělit, kolik, co stojí. Vytvořila jsem kvíz pro oddělení KARIMu, kde tipují ceny materiálu, se kterým denně pracují. A pak uděláme vyhodnocení a ti nejlepší dostanou diplom, řád Zlaté stříkačky a věcné ceny.
Co vás na vaší práci nejvíce naplňuje?
Naplňuje mě stát po boku všem, kteří to potřebují, aby nebyli sami. Je to inspirativní, já se o sobě toho hodně dozvídám, učím se z vlastních chyb. Pokud vidím, že má někdo nějaký problém, tak chci vědět proč a co s tím mohu udělat. Vážím si toho, že kolegyně se mnou mluví a ví, že za mnou mohou přijít s čímkoliv. Mám to tady jako takovou velkou kapelu.
Takže máte dvě kapely?
Ano. Tahle v práci je největší, je to spíš orchestr.
Staráte se tady o pacienty v poměrně vážném stavu. Jak se vyrovnáváte se smrtí?
Pokud si člověk vybere tento obor, tak už počítá s tím, že to rozhodně nebude snadné. Je to těžké, pokud si k pacientovi najdete nějaký vztah. Naštěstí se v těžkých chvílích podržíme a občas si navzájem popláčeme na rameni. Život jde dál. Musíme se postarat o další pacienty, nemůžeme si dovolit se složit nebo truchlit, aby to mělo dopad na péči o všechny ostatní. Ve své nové pozici nyní např. musím předávat pozůstalost příbuzným zesnulých pacientů, a to je pro mě další zkušenost, i když je mnohdy velmi obtížná.
Když to trochu odlehčím – setkáváte se v práci i s nějakými úsměvnými situacemi?
Těsně před tím, než jsem nastoupila do funkce, tak jsme tu měli pacienta, který byl klidný, ale zmatený, v noci mluvil ze spaní a vykřikoval náhodná slova. Já jsem si ta slova sepsala a stvořila jsem z nich haiku, což je krátká báseň. Takže moje práce je inspirativní i v tomto smyslu.
Když jsme se domlouvaly na rozhovoru po e-mailu, zmínila jste, že jste byla na pracovní stáži v Thajsku. Proč jste to zdůraznila?
To bylo v rámci studia v Českých Budějovicích a já byla první sestra, která vyjela na praxi právě do Thajska. Prošla jsem tam za čtvrt roku osm oddělení a utrpěla jsem kromě kulturního šoku také profesní šok. Přístup k pacientům je úplně jiný. Je tam zvykem, že se o pacienta v nemocnici starají rodinní příslušníci, takže pacienti leželi na posteli a pod nimi spali jejich příbuzní. Pacienti byli ve velikých místnostech, připomínalo mi to tělocvičny a všude tam obří větráky ochlazovaly vzduch. Je pravda, že jsem byla v rozvojové části Thajska, kde většina pacientů byli chudí rolníci. Neříkám, že péče tam byla špatná, byla velmi dobrá na poměry, které tam panovaly. Perličkou je, že každé ráno tam chodili mniši, jakmile dorazili, tak se práce zastavila a byl čas na modlitbu. Rozhodně jsem si z toho odnesla to, že u nás je zdravotnictví na skvělé úrovni.
Už jste naznačila, že máte kapelu, vím, že vaším velkým koníčkem je hudba. Už jsem se v ÚVN setkala s celou řadou zaměstnanců, kteří se hudbě věnují. Čím to je, že tolik lékařů a sester tíhne k hudbě?
Je to totiž nejefektivnější a nejjednodušší způsob, jak se zbavit stresu a zcela vypnout, protože pokud se ponoříte do hudby, dostanete se ve vaší mysli na jiné místo a zároveň nemůžete přemýšlet o ničem jiném než o hudbě. Na práci pak už v hlavě není místo.
Věnovala jste se hudbě odmalička? Co vaše rodina?
Nejsem z hudební rodiny. Pořád jsem si zpívala, tak mě dali do sboru, ve 14 jsem začala zpívat s kapelou. 6 let jsem s nimi zpívala převzaté písně na svatbách a vesnických zábavách. Během studia na vysoké škole se hodí nějaká ta koruna, tak jsem začala jezdit vystupovat s kytarou. Ve Vlašimi jsem se seznámila s majitelem hudebního klubu, který byl námořník, chránil lodě před somálskými nájezdníky. Požádal mě, abych napsala hudbu pro jeho tři texty a pokud se mi to podaří, zařídí mi natočení desky. Napsala jsem, jemu se to líbilo, tak jsem se ocitla ve studiu a následně jsem si založila kapelu. Tu jsem dala dohromady během dvou měsíců. Pak jsme měli krásný koncert v Malostranské besedě a nyní už spolu hrajeme 9 let.
Na jaké nástroje hrajete kromě kytary?
Na bicí. Vím, že tento nástroj se k princezně moc nehodí, ale pokud mám příležitost, tak do toho „třísknu“, protože se tím dá hezky uvolnit stres. Ale spíše se uvolňuji zpěvem.
Zpíváte na koncertech, zpíváte i v práci?
A víte, že ano? Minulý týden jsem měla v práci školení první pomoci pro nezdravotníky a zpívala jsem jim Rolničky, rolničky a Dancing Queen od Abby, aby správně odhadli tempo při resuscitaci.
Ale zpěv a kapela není váš jediný koníček...
Ještě hraji divadlo ve spolku DeFormace a skládám texty. Nedávno jsem složila text pro hudební seskupení 4 Tenoři, na skladbu, která slouží jako znělka pro seriál Zlatá labuť. Taky rozjíždím podcast o hudbě a hudebním byznysu a jsem členka rady Svazu autorů a interpretů.
A co vás baví nejvíc? Zpěv, hraní, skládání textů či hudby?
Nemohu říct, co z toho mě baví více. Když se pro něco nadchnu, tak si v tom najdu to nejlepší. Skládání hudby a textů mi pomáhá překonávat těžké chvíle. Díky těmto aktivitám se na sebe zvládnu dívat z větší dálky, odpojím se od problémů a žiju okamžikem.
Je nějaká píseň, která je nejvíce inspirovaná vaší prací?
Každá s ní trochu souvisí, ke každé jsem v práci čerpala inspiraci, nejvíce je to ale píseň Způsob, která je o hledání cesty ve chvíli, kdy vám dojdou síly a o tom, že přijdou lepší zítřky. Ještě blíž je k mé práci píseň Maják, titulní píseň mé poslední desky a je o tom, že nejen lidé z pomáhajících profesí se můžou stát pro druhé světlem a provázet je těžkými chvílemi.
Vy jste už s kapelou hrála i tady, pro zaměstnance ÚVN, zopakovala byste si to?
Ano, moc ráda, je to skvělé, hrát na své domácí půdě.
Sester je stále nedostatek. Pokud byste mohla nějak motivovat sestry – ženy i muže, aby nastoupili na vaše oddělení, případně na jakékoliv jiné oddělení v ÚVN, co byste jim vzkázala?
Kromě toho, že máme na KARIMu krásný výhled na Petřín (smích), bych jim ráda řekla, že tu nikdy nebudou sami, že budou stát po boku lidí, kteří jim vždy pomůžou. Budou se rozvíjet, neustrnou profesně na jednom místě a nepřestanou se učit novým věcem.
Civilní foto: Michala Rusaňuková
