Na 25. července připadá Světový den prevence tonutí. I když je Česko vnitrozemský stát, podle statistik u nás ročně utone více lidí než v jiných evropských přímořských státech. Marek Loudil, DiS. pracuje na oddělení Emergency – urgentního příjmu v ÚVN jako zdravotnický záchranář. Zároveň je členem Vodní záchranné služby ČČK Brandýs nad Labem, p.s., dobrovolnické organizace, která se věnuje vodní záchranně, vzdělávání a záchranářskému sportu.
Během své praxe už byl svědkem mnoha tonutí, která skončila tragicky, zároveň se mu ale i podařilo několik plavců, kteří přecenili svoje síly, z vody zachránit. V rozhovoru Marek Loudil popisuje situace, kdy dochází k utonutí nejčastěji. Překvapivě je to v místech, kde člověk dosáhne na dno. Jak bychom se měli chovat nejen při plavání, ale také při výletu na vodě, aby nedošlo k tragédii?
Jak dlouho pracujete v ÚVN a na jaké pozici?
Pracuji jako zdravotnický záchranář na urgentním příjmu 3 roky. V podstatě děláme podobnou práci jako sestry.
Jak se to slučuje s vaší prací vodního záchranáře?
To není práce, u nás totiž prakticky nejsou profesionální vodní záchranáři. Vodní záchranná služba je dobrovolnická organizace. Tudíž je to vlastně koníček.
Jak jste se do této organizace dostal?
Já se odmalička pohybuji u vody, takže to byl pro mě logický vývoj, skloubit „záchranářinu“ s vodou.
A co všechno musíte absolvovat, abyste se stal součástí této organizace?
Každý člen má základní kurz vodního záchranáře, pak se to dále rozvíjí. Někdo je vůdce malého plavidla, např. člunu, někdo je školitel, někdo se potápí, případně také máme kynologickou specializaci, na kterou se nyní soustředím i já. To je trénink se psy, kteří vyhledávají utonulé lidi podle pachu. Zároveň mám také kurz plavčíka. Máme různé činnosti, trénujeme děti, učíme je plavat, zajišťujeme školení první pomoci, zasahujeme u povodní.
Jak se učí děti plavat ve vašich kurzech?
My máme kroužek mladých záchranářů, kde máme děti od osmi let, které už základy plavání mají. Předně je učíme, aby zvládaly sebezáchranu, tedy když se ve vodě vyčerpají, aby se naučily splývat a šetřit síly. Pak je učíme plavat pod vodou, lovit předměty apod.
Jak to zvládáte skloubit s prací zde na EMERY?
Vše si plánuji podle směn v ÚVN. Podle toho, kdy mám volno, se soustředím na jednu činnost.
Tento rozhovor děláme jako osvětu ke Světovému dni prevence tonutí. Sledujete statistiky o utonutí v Česku?
Ano. Český statistický úřad uveřejňuje statistiky, sice se zpožděním, ale sleduji je. Nejsou to příznivá čísla. Ročně se u nás utopí asi 200 lidí, v roce 1997 to bylo 320 lidí a když to přepočítáme na 100 tisíc obyvatel, máme daleko více utopených než některé přímořské státy.
A čím to podle vás je?
Dobrá otázka. Na asijských ostrovních státech umí dobře plavat málokdo a mají daleko méně utopených než my. Daleko méně utopených má i poloostrovní Itálie.
Není to právě tím, že jsme vnitrozemský stát, tudíž lidé chodí k vodě svátečně a neumí příliš plavat?
Ne, vzdělanost Čechů v plavání je na dobré úrovni, máme výuku plavání v rámci školní docházky, což je naopak výjimka oproti jiným státům. Česko má totiž vysokou koncentraci bazénů, takže je všude dost míst, kde se mohou žáci základních školu naučit plavat. Pokud to mohu vzít z vlastní zkušenosti, tak za tyto statistiky může zejména česká záliba v alkoholu a bohužel – v případě dětí – nepozornost rodičů.
Dá se říci, že léto je období, kdy se utopí nejvíce lidí?
Co se týče dospělých, tak ano, ale u dětí je riziko utopení vlastně po celý rok. 70 % batolat se utopí v době, kdy bychom to nečekali, protože když děti začínají chodit, tak prozkoumávají okolí a většinou si vodu bohužel najdou samy – jedná se o ty případy, kdy se dítě utopí v zahradním jezírku, zazimovaném bazénu nebo i doma ve vaně.
Hodně lidem splývá zřejmě pojem vodní záchranář a plavčík. To ale není to samé… I já sama mám před očima obrázek ze seriálu Pobřežní hlídka, kdy muži i ženy v červených plavkách sprintovali s plovákem po pláži. Jak to tedy je?
Vodní záchranář a plavčík skutečně není to samé. A nepodobá se to ničemu v žádném seriálu. Plavčík je u bazénu nebo komerční pláži, to ano, ale také myje např. sprchy. Vodní záchranář, je ten, který se pohybuje na vodě na velkých vodních dílech pomocí člunu. Jiný systém mají vybudovaný např. v Polsku či Německu, kdy mají vycvičené profesionální záchranáře sedící na věžích podél pobřeží.
Dobrá, ale plavčík by měl přece umět velmi dobře plavat a zachránit člověka.
Ano, pokud chcete dělat plavčíka, tak musíte udělat zkoušku z plavání. Co je ale zvláštní, první pomoci se v rámci kurzu, který trvá i několik měsíců, věnujete pouze pár hodin, což i mě samotného překvapilo.
Jak vlastně dojde k tomu, že se člověk začne topit?
Voda je nepřátelské prostředí. Jakákoliv komplikace, která se vám stane na suchu, může být ve vodě fatální. Např. obyčejný záchvat kašle, křeč v lýtku, alergie… Stačí malá vlnka, která vám vklouzne do úst a vy se začnete dusit. Může se vám udělat špatně z jídla. Těch možností, jak dojde k tonutí, je celá řada.
Jak by měl člověk tedy předcházet nějakému nebezpečí? Většinou na nás volali rodiče i učitelé „nechoďte do hloubky“.
To je ale právě paradox, který je podložený i studiemi, ne tedy českými, jedná se o americkou studii – až k 70 % utonutí dojde v místech, kde člověk ve vodě dosáhne na dno. Já sám to mám ze své praxe, když jsem dělal plavčíka na pískovně, kde se břeh postupně svažuje a pak náhle je tam schod, který vede do větší hloubky. A lidé se třeba drží v mělké vodě, ale může se stát, že si třeba házejí s míčem a udělají krok vzad a náhle se propadnou do hloubky a začnou se topit, protože zpanikaří. Zažil jsem, když se lidé topili pět metrů od břehu a já jsem pro každého vždy došel, nikdy jsem nemusel plavat.
A jaké jsou další rady při tom, pokud si jdu zaplavat?
Je to neustále omílané téma, ale pokud si jdete zaplavat, kamkoliv, i do bazénu, buďte střízliví. A pak další rada, i když je taková „babská“, ale pravdivá – neplavte s plným žaludkem. Když jste najedení, tak se může stát, že se napijete vody, začnete zvracet a při tom se moc plavat nedá. Samozřejmostí je, že byste neměli plavat ve vodě, kterou neznáte, stejně jako byste neměli skákat do vody, kterou neznáte. Každý rok se lidé zraní po skoku do vody, jedná se často o přerušení míchy, cca se jedná o 20 případů ročně a skutečně to není malé číslo, když se zamyslíte nad tím, kolik máme u skoro každé vody varování, aby do ní lidé neskákali. V Česku totiž máme určité specifikum, že naše vody jsou kalné, nevidíme, co v nich je. Může tam být skála a pak dochází k fatálním úrazům. A pokud si nejste v plavání příliš jisti, používejte pomůcky – velmi se osvědčila plavecká bóje, dřív se objednávaly z ciziny, nyní už je můžete koupit i v hypermarketu. Je to podobné tomu, co nosili plavčíci v seriálu Pobřežní hlídka – červený plovák připevněný na těle. Když s ním plavete, tak jste vidět a minimalizujete riziko, že vás třeba na přehradě přejede člun.
Taky by lidé měli volit k plavání hlídané vody. Dále pak byste neměli chodit plavat sami. Jako po horách by lidé neměli chodit sami, tak by ani neměli k vodě vyrážet sami a samozřejmě byste měli vyrazit s někým, kdo umí plavat.
Pokud jsem já svědkem toho, že se někdo topí – co bych měla udělat? Slyšela jsem, že bychom neměli za topícím se skákat, ale spíše volat o pomoc.
Ano, volat, aby přiběhl někdo další. Ne ve smyslu, že začnu volat záchranku nebo hasiče. Tonutí trvá minutu – za tu chvíli se vám sotva podaří vzpomenout si na telefonní číslo. Ale dnes je ve vodě hodně pomůcek, loďky, paddleboardy, takže platí, že bychom neměli za topícím plavat a snažit se ho chytit, ale zkusit mu dopravit něco, čeho se může chytit – pádlo, kruh, nějakou větev…
Takže skutečně skákat za topícím a snažit se ho vylovit, to ne?
Pokud si člověk věří v plavání, má teorii a výcvik, tak o tom může uvažovat, ale drtivá většina lidí toto nemá. Pokud se budete snažit člověka vylovit, tak se vás zachytí a začne po vás šplhat jako po žebříku a tím vás zatlačí pod sebe a můžete se utopit oba.
V Česku lidé často vyráží, jak se říká „na vodu“ – výlety na člunech, kajacích… Co byste poradil jim?
Budu se opakovat – ale nepít alkohol. Navíc je dost smutné, že v Česku je vodní infrastruktura postavená na tom, že všude jsou vodní válce, jezy nejsou vidět a my máme více utopených lidí než např. v Norsku, kde jsou, na rozdíl od Česka, skutečně divoké řeky. Rozhodně bych tedy příležitostným i dalším vodákům radil, aby nesjížděli zakázané jezy, a hlavně používali záchranné vesty.
Myslíte, že za nehody na vodě může nedostatek zkušeností?
Ne, já myslím, že na českou vodu nemusíte být přeborník. Je dobré mít nějaké základy, ale nemusíte být zkušený vodák, abyste sjel v létě Vltavu a když se budete držet značek, tak se nic nestane. Ale opět opakuji – pokud se vydáváte na vodu, nepijte alkohol. A ještě bych dodal – záchranná vesta neslouží na sezení, a navíc musí být zapnutá. To je stejné, jako kdybyste měli helmu na kolo a byla rozepnutá.
Vzpomínáte si na nějakou chvíli, kdy jste zachránil život a zapsalo se vám to do paměti?
Chlapec, asi dvanáctiletý, se rozhodl plavat za míčem, který mu uplaval. Volali jsme na něj, aby se vrátil a nechal míč, on ale neslyšel, tak jsem za ním doplaval, dohnal jsem ho, na zádech jsem ho dopravil na břeh. Tam se mi postavil do vody po kolena a jak přišla úleva a opadl adrenalin, tak zkolaboval a začal se topit. Tak jsme mu pomohli na břeh, tam se z toho rychle dostal. Vzápětí jsme zjistili, že jeho rodiče to celou dobu pozorovali od stánku s občerstvením a vynadali mi, proč jsem se za ním vydal tak pozdě. Přitom jsem tam ani nebyl jako plavčík.
Pak se mi stalo, že muž zachraňoval lehátko za pár korun, které mu uplavalo, nechal bez dozoru své dítě, a to se začalo topit. Takže bych chtěl říct, že u vody občas suplujeme rodiče, kteří často pouští své potomky z očí a pak dochází ke zbytečným tragédiím.
Vy jste mi už před naším rozhovorem naznačoval, že pokud se člověk topí, rozhodně to nevypadá jako v seriálech, kde lidé mávají rukama a křičí.
To je pravda. Vysvětlím na příkladu – otec, kterému je asi 70, jde s dcerou na pláž. Vypijí litr alkoholu, dcera usne, otec si jde zaplavat. Dcera se za hodinu probudí, otec nikde. Na břehu najde jeho boty. A to už pak není záchrana – to už je o hledání těla. Někdo, kdo se topí, tak nekřičí, má plnou pusu vody. Dojde mu energie a zajede pod vodu. Ti, co křičí, těch je velmi málo, spíše křičí zejména děti, navíc mají nějakou pomůcku, třeba rukávky, takže občas se objeví na hladině. U dospělého člověka to tak není.
Je podle vás málo osvěty, co se týče nebezpečí u vody?
Myslím, že u nás je osvěty hodně. Všichni přece víme, že nemáme skákat šipku tam, kde to neznáme a stejně ošetřujeme kvůli tomu poranění, odřeniny, zlomené čelisti apod. Možná ale žiju v nějaké sociální bublině, kde to všichni ví. Jenže zkuste se zeptat dětí, zda se smí koupat bez dozoru rodičů. Nebo zda se smí koupat pod jezem. Odpoví, že ne.
U nás se také stává, že se u vody dost hecujeme – kdo dál uplave, zda někdo zvládne přeplavat přehradu – nedělejte to, pokud si nevěříte a opět – nezkoušejte to v podnapilém stavu. Takže osvěty je dost, ale rozhodně bychom v ní neměli polevovat a stále opakovat základní varování.
Mluvili jsme hlavně o našich vodách. A co třeba u moře? Je tam rozdíl a na co si tam dávat pozor?
V moři jsou úplně jiné spodní proudy. V tom se orientují zejména ti, co jezdí k moři např. surfovat. Ale předně bych chtěl říct, že oblíbené destinace Čechů jsou zdravotně a plavčicky velmi špatně zajištěné, např. Řecko a Chorvatsko. Přesné statistiky nejsou, ale utonulých turistů je tam hodně. Zatímco v Polsku nebo v USA je věž se záchranářem každých 200 metrů, v Chorvatsku je na veřejné pláži jeden plavčík na tisíce lidí. Proto radím, že v moři by měli být lidé opatrní na spodní proudy, ty umí stáhnout člověka pod vodu, a také nepodceňovat upozornění na počasí, jako jsou velké vlny.
Říká se, že utonutí je jedna z nejhorších smrtí. Dokážete popsat, co se děje, pokud se člověk topí?
Jeden z nejhorších příkladů je tonutí v jezu, kdy se topíte v něčem, co připomíná tornádo a to vás drží pod vodou a točí to s vámi. My jsme to zkoušeli pod dozorem, přivázaní na laně, kdy jsme plavali pod jez a skutečně je to strašidelné, když vás to pohltí a ztratíte orientaci. Když se topíte ve vodě, tak spolykáte vodu, vdechnete ji, dostane se vám do plic, do žaludku, můžete začít zvracet a dostáváte se do koloběhu, kdy se snažíte nadechnout, ale vdechujete vodu, zároveň vodu zvracíte. Celá dýchací soustava se zaplní vodou a vy nemůžete dýchat. Pokud si to představíte, tak smrt utonutím je nepříjemná a dlouhá smrt, byť upadáte do bezvědomí po minutě. Tonutí nechcete zažít a udělejte vše pro to, abyste se tomu vyhnuli.
