V prosinci nás ve věku 98 let navždy opustil válečný veterán Ing. nadporučík Boris Malák. Mgr. Lucie Škarvadová, jeho klíčová pracovnice v Domově Vlčí mák, ukazuje koláž fotografií z divadelních představení, které s panem Malákem navštívili. Na druhé straně je jejich společná fotografie. „Pan Boris měl divadlo moc rád, proto jsem mu vyrobila tuhle obrazovou vzpomínku, kterou měl ve svém pokoji,“ říká.
Rozhovor s Lucií je věnován vzpomínce na pana Borise, který se do srdcí všech zapsal jako skromný a laskavý člověk, který se zdráhal přijímat pocty za své hrdinství během 2. světové války.
Paní Lucie, na úvod se zeptám, na jaké pracujete pozici ve Vlčím máku a jak dlouho? Můžete nám popsat svoji náplň práce?
Pracuji tady od roku 2017 na pozici zdravotně-sociální pracovnice v Domově Vlčí mák. Provázím klienty a jejich rodiny po celou dobu jejich pobytu zde v Domově – tedy od podání žádosti, provádím sociální šetření u klienta doma před jeho přijetím, podepisujeme společně smlouvy, dokumenty, žádám příspěvek na péči, seznamuji klienta se zdejším prostředím a hlídám jeho adaptační proces, také klienty a rodiny doprovázíme při paliativní péči. S klienty mám také dva dny v týdnu aktivizační programy. V úterý je to kultura, kde se věnujeme čtení knížek, sledujeme filmy, zveme si zajímavé hosty, v pátek je to reminiscence – práce se vzpomínkami, což je otevřená skupina, kde hovoříme a vzpomínáme na nějaké události či témata.
Jak vzpomínáte na první setkání s panem Borisem Malákem?
Poprvé jsme se setkali 18. listopadu v roce 2022, kdy nastoupil sem do Domova Vlčí mák. Do té doby bydlel na Karlově náměstí a když dostal nabídku strávit zbytek života zde, přijal ji. Svůj dosavadní život si zabalil do dvou velkých kufrů.
A jak na vás působil?
Byl velmi skromný. Od první chvíle chtěl, abychom ho oslovovali křestním jménem, to ovšem zde v Domově nejde, takže jsme jej oslovovali „pane Borisi.“ Byla jsem jeho klíčovou pracovnicí, trávila jsem s ním spoustu času. S panem Borisem jsme toho měli hodně společného, zejména zájem o knihy a kulturu. Chodili jsme spolu do divadel, většinou to byla dopolední představení a veřejné generální zkoušky. Z fotografií z představení jsem pak vytvořila koláž, aby měl vzpomínku, kde všude jsme byli. Nejvíce se mu líbilo představení Frankenstein v Divadle Komedie, což bylo zajímavé, protože to bylo velmi moderní představení s živou hudbou. Před představením si ale ještě vyžádal knihu od Mary Shelly, kterou si přečetl, protože chtěl zkrátka představení „nějak uchopit“, jak sám řekl.
Měl rád knihy, divadlo, co ještě?
Moc rád hrál šachy s dobrovolníky a rád s nimi vedl filozofické debaty. Také měl moc rád psy a líbilo se mu v zahradě Rothmayerovy vily, která je kousek od ÚVN. Máme s nimi domluvenou spolupráci ohledně možnosti návštěv. V tamní zahradě se mu velmi líbilo a rád se tam procházel. Také oceňoval různé drobnosti, např. když jsem mu poslala pohled z dovolené nebo mu přivezla mušli z pláže.
Vy jste při vzpomínce na něj uvedla, že o tom, co prožil během války, moc nemluvil.
Skutečně, vzpomínky na válečná léta nám svěřoval málokdy. Věděla jsem přímo od něj jen to, že se v 17-ti letech přihlásil do 1. československého armádního sboru a pochodoval 530 kilometrů na frontu, kde se zúčastnil Karpatsko-Dukelské operace. Sice o válečných letech mluvil málo, ale zároveň chtěl, aby se jeho vzpomínky uchovaly pro další generace, takže vše svěřil Paměti národa. Já se vlastně veškeré podrobnosti dočetla právě až zde.
Na co tedy rád vzpomínal?
Vzpomínal hlavně na dětství, které prožil v české vesnici Miluše u Volyně, kde chodil na ukrajinskou, českou a potom i polskou školu. Vzpomínal na kamarády z obecné školy, na své rodiče a také manželku. Společně trávili čas od jara do podzimu na chalupě v Podkrkonoší. Zbytek roku byli v Praze, chodili do divadel, stýkali se s přáteli. Také se mi později svěřil, že jeho jediný syn zemřel velmi brzy, když mu bylo kolem padesáti let. Jeho manželka po nějakém čase vážně onemocněla a sama se rozhodla, že nechce podstupovat léčbu, kterou jí lékaři nabízeli.
Pan Boris se nesvěřoval, co za války prožil, protože byl velmi skromný a pokorný. Neustále mi tvrdil, že já jsem osobnost a já mu oponovala, že to není pravda, že on je přece osobnost, že on je veterán, co prožil 2. světovou válku. To byly naše slovní přestřelky.
Jak prožíval oslavy Dne válečných veteránů nebo výročí konce války?
Pokud si vzal slovo nebo o něj byl spíše požádán, tak jen děkoval personálu a všem, kteří pečují o klienty Domova Vlčí mák. Zároveň děkoval, že může mít závěr života pěkný. On se nikdy neodvolával na to, že je veterán. Nechtěl mít žádné pocty, odmítl i pohřeb s vojenskými poctami.
Takže si velmi vážil personálu a lidí okolo sebe…
Byl velmi pozorný. Nosil nám drobné dárky k svátku i narozeninám, bonboniéry, květiny. Byl neuvěřitelně galantní. Když v místnosti stála žena, on si nikdy nesedl, až když se usadila dáma. Políbení ruky u něj bylo samozřejmostí.
Je nějaká chvíle s panem Borisem, která se vám vryla do paměti?
Kromě toho, že byl skromný, byl také velmi houževnatý a tvrdohlavý. Šli jsme na výlet do Stromovky a já vzala invalidní vozík. On si na něj odmítal sednout s tím, že přece nenechá ženu, aby jej vezla na vozíku. Raději ušel několik kilometrů sám.
Jak na něj vzpomínají klienti Domova Vlčí mák?
Našel si zde přátele a klienti ho měli rádi, což se ukázalo na posledním rozloučení v nemocniční kapli, která doslova praskala ve švech. Klienti jeho odchod těžce nesli, protože většinou, když někdo odchází, tak postupně, je čas se s ním rozloučit, podržet ho za ruku, promluvit si o konci života. Ale pan Boris zemřel náhle a klienti na něj vzpomínali o Vánocích, že jim chybí a o silvestrovském posezení říkali, že bez pana Borise je tu prázdno.
Jak vzpomínáte na poslední chvíle s ním vy?
Vzpomínám na naši poslední společnou kávu, koncem listopadu 2024. Dali jsme si skořicové latté. Naše poslední společná fotografie je z 5. prosince, z rozsvícení vánočního stromku tady v Altánu v ÚVN. Pan Boris zemřel o 4 dny později - 9. prosince. Jeho poslední slova, co mi řekl, byla slova díků. 13. prosince, po jeho smrti, jsem měla svátek a kolegyně mi donesla od pana Borise květinu. Ještě před svým odchodem zařídil květinu a na Vánoce jeho rodina přinesla bonboniéry pro personál. Každá měla jmenovku. To všechno před smrtí ještě pan Boris zajistil.
Jaké poselství bychom si měli vzít z odkazu Borise Maláka – nejen z odkazu válečného veterána, ale z odkazu člověka?
Pan Malák přijímal s pokorou věci, které k němu v životě přicházely. Dotkl se srdcí nás všech a velmi nám chybí. Nezapomeneme na jeho výjimečnou, laskavou a skromnou osobnost.
