Karolína je už rok sanitářkou v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) na Oddělení gastrointestinální endoskopie. Rozhodnutí pracovat ve zdravotnictví v ní uzrálo během pandemie covidu-19. Životní směr jí pak definitivně změnil náborový inzerát do ÚVN. V rozhovoru prozradila, proč je pro ni práce ve zdravotnictví tak důležitá a uvedla na pravou míru některé mýty, které kolem práce sanitářů panují.
Kdy se u vás objevila myšlenka, že byste ráda pracovala ve zdravotnictví?
V 15 letech jsem nastoupila na hotelovou školu, protože jsem v tom věku vlastně netušila, co chci a co nechci. Nápad, že bych ráda pomáhala lidem, se objevil během pandemie covidu-19, kdy jsem se rozhodla nastoupit jako dobrovolník do jednoho domova pro seniory ve středních Čechách. Pak jsem začala hledat něco, co by mě mohlo kariérně posunout a narazila jsem na inzerát ÚVN. Nyní tu pracuji jako sanitářka už rok.
Proč jste se rozhodla právě pro ÚVN?
Zejména kvůli tomu, že mí známí, kteří tu byli jako pacienti, ať už na ambulanci, nebo zde byli delší dobu kvůli operaci, byli velmi spokojení.
A proč právě endoskopické sály?
Je to pro mě zajímavé, protože tu vidím intenzivní medicínu a zdravotní výkony, ke kterým se normálně nedostanete.
Vy jste sanitářka. Jaký je rozdíl mezi sanitářem a ošetřovatelem? Lidé si tyto profese často pletou.
Sanitáři se starají o hygienu a převozy pacientů a také o mytí nástrojů. Ošetřovatel může měřit tlak, teplotu, váhu atd., může pečovat o rány, ale pouze v přítomnosti sestry. Tím, že já pracuji i na lůžkovém oddělení, se u mě tyto profese často překryjí.
Popište nám svou hlavní náplň práce a průběh svého pracovního dne.
Záleží, kde zrovna ten den pracuji. Ráno se podívám, kolik sálů bude aktivních, řešíme zákroky, které jsou naplánované. Pak připravuji endoskopy na vyšetření, které pak nosím do „mycí místnosti“, kde se endoskopy dezinfikují. V mycí místnosti čekám na endoskop, dám ho do pračky…
Do pračky?
Ano, to jsou skutečně pračky na endoskopy. Pak máme dospávací pokoj, kam vozím pacienty ze sálů, kde čekám, až se prospí, případně jim pomáhám vstát, doprovázím je na toaletu atd.
Pracuji od pondělí do pátku, ale o víkendech občas chodím pomáhat na lůžkové oddělení na gastroenterologii. Mohu se tam učit, jak probíhá kompletní ošetřovatelská péče, protože já sama se chci stát všeobecnou zdravotní sestrou.
Takže studujete?
Ano, momentálně studuji sociálně-právní činnost. Přemýšlím do budoucna, vždy říkám, že až mi nebudou sloužit nohy, tak si půjdu sednout někam do kanceláře, ale pořád chci zůstat u možnosti pomáhat lidem. To mě zkrátka naplňuje. Se staniční sestrou jsme se domluvily, že ÚVN nabízí vzdělání pro zaměstnance, aby se mohli kariérně posunout. Takže já bych se moc ráda stala všeobecnou sestrou na oddělení, kde teď pracuji.
Z toho, co jste řekla, tak usuzuji, že vás na vaší práci nejvíce baví pomáhat lidem…
Ano, práce mi musí dávat smysl. Nemohla bych sedět v továrně a dělat kus od kusu. Chci mít dobrý pocit, že někomu pomáhám a že za mnou zůstanou nějaké výsledky.
A co je pro vás uspokojující výsledek?
Zejména, když mi pacient poděkuje za pomoc. I když třeba ví, že mu nezbývá moc času. Jsem ráda, že mohu pomoci a třeba i zvednout náladu člověku, který musí trávit zbytek života v nemocnici.
Je to pro vás těžké, vidět pacienty v těchto fázích?
Tohle musí člověk vytěsnit a nastavit si hranice, jinak by se z toho zbláznil. Když jsem začínala, udělala jsem si vazbu na pacienta, který později zemřel a já to velmi silně prožívala. Od té doby vím, že si tyto vazby nesmím pěstovat.
Prozraďte, jak pacientům pomáháte, tedy kromě té fyzické pomoci?
Neříkám jim, že to bude dobré, to nesmím říkat, nejsem lékař. Nelituji je, snažím se komunikovat o běžných věcech, aby se rozmluvili, i když se jim nechce, nějak je povzbudit.
Lidé mají pocit, že sanitáři bývají spíše muži, protože je to hlavně fyzicky náročná práce. Je to tak?
Práce ve zdravotnictví je těžká, je jedno, jestli jste doktor, sanitář nebo sestra. Je těžká fyzicky a psychicky. Nemyslím, že je to jen fyzická práce a nemyslím, že by tuto práci žena zvládala hůř než muž. Mně osobně baví být na nohách a baví mě práce pod tlakem. Navíc tu mám skvělý kolektiv, skvělou staniční sestru a já jim ráda pomáhám.
Co se týče profese sanitáře, tak lidé říkají, že jsou nedocenění, že se na ně často zapomíná, vnímáte to také tak?
Nejprve je třeba říct, že to všechno pramení z určitých předsudků, které se k této profesi vážou. Lidé si většinou myslí, že sanitáře dělají lidé, co nemají vzdělání - a proto také tuto práci dělají. To samozřejmě není pravda - většina těchto lidí studuje a na této pozici si přivydělávají, případně to mají jako praxi. Další to prostě baví. Jiní sanitáři si řeknou, že zkrátka nebudou dále studovat, protože je to nebaví, nebo se na to necítí, ale přitom maturitu mají. Lidé si myslí o sanitářích, že jsou to hloupí lidé, kteří ničeho nedosáhli. Tak to ale není.
Nesetkala jsem se s tím, že by si někdo nevážil mé práce. Necítím se ani nedoceněná. Já osobně jsem ráda, když se nedělají rozdíly - je jedno, jestli je to uklízečka, sestra nebo sanitář - lidé by měli umět spolupracovat a je důležité je ocenit. Nevím, jak jinde, ale tady se to děje a já jsem velmi spokojená. Velmi si vážím své nadřízené, Mgr. Zuzany Černé. Ráda bych ji tímto poděkovala za důvěru, kterou do mě vložila a že mě posouvá stále dál. Jsem jí vděčná za příležitost, kterou mi dala. A také mám skvělý kolektiv, komunikujeme spolu, protože komunikace je důležitá.
A jak dobíjíte energii mimo práci?
Když přijdu domů, tak relaxuji v absolutním tichu, protože v práci na mě pořád někdo mluví, takže doma potřebuji absolutní klid. Také ráda chodím po horách, jezdím do Rakouska na ferraty. Obecně ráda cestuji.
Pokud by chtěl někdo pracovat v ÚVN, co byste vyzdvihla?
ÚVN podporuje vzdělávání, je možné si svou kvalifikaci doplnit nejrůznějšími kurzy. Práce tu není rutinní, ale naopak rozmanitá.
