Mjr. Ing. Mgr. Karel Smetana pracuje od roku 2018 v Ústřední vojenské nemocnici Praha na IT. V srpnu tohoto roku obdržel během ceremoniálu v Národním památníku na Vítkově z rukou ministryně obrany ČR Jany Černochové a náčelníka generálního štábu Karla Řehky nejvyšší resortní vyznamenání za službu v zahraniční misi. Více než rok působil nejen jako pozorovatel OSN v Kongu. Při ochraně tamního civilního obyvatelstva strávil půl roku v džungli a největší výzvou pro něj nebyly neustálé blackouty a kulturní odlišnosti, ale odloučení od rodiny.
Co prožívá český voják na misi? A jaký vzkaz poslal major Smetana mladým lidem, kteří chtějí vstoupit do armády?
Byl jste vyslán na misi, kam přesně a proč?
Mise probíhala v Demokratické republice Kongo, od roku 2018 se oficiálně nazývá Konžská demokratická republika. Jedná se o mírovou misi OSN MONUSCO, která působí v regionu Severního Kivu od 90. let po genocidě ve Rwandě. Byl jsem tam 15 měsíců. Mise jsou běžně na 12 měsíců, ale v oblasti vypukla na začátku roku válka, takže jsem se vracel až letos v květnu.
Abych to uvedl do souvislostí - před 80 lety tam žilo asi 20 milionů obyvatel, nyní je jich podle odhadů až 140 milionů. Je to obrovská země - druhá největší v Africe, bohatá země, zejména kvůli nerostným surovinám, jako je kobalt, koltan, zlato, diamanty nebo měď. Mise probíhá v oblasti, kde jsou doly těchto surovin a kde zároveň probíhá nejvíce střetů. Jeden tu vypukl vloni koncem ledna. Tyto ozbrojené střety se soustředí právě vždy kolem těžby těchto zdrojů, protože kolem toho se samozřejmě točí neuvěřitelné množství peněz a vytváří to podhoubí pro různé ozbrojené skupiny. V Africe navíc neuvěřitelně bují korupce. Tam neprojdete klidně ani přes letiště, aniž byste museli někomu zaplatit. Toto si žádný Evropan nedokáže představit.
Napadá mě, že o tomto konfliktu a také problémech se v Česku příliš neví…
Máte pravdu, pro naše média to není asi příliš zajímavé. Kamarád říkal, že o tom viděl asi třicetivteřinový příspěvek ve veřejnoprávním médiu. Je to skutečně rozsáhlý konflikt - nejkrvavější od 2 sv. války, dle některých statistik překonal v počtu mrtvých 1. sv. válku s mnoha mrtvými civilisty a myslím, že lidé by o tom měli nejen v Česku vědět více, být informováni.
Jak se člověk dostane na takovou misi?
Na misi OSN z Česka vysílá Armáda ČR důstojníky, kteří projdou třítýdenním kurzem pro vojenské pozorovatele ve Vyškově. Z cca 15 účastníků třítýdenního kurzu ve Vyškově je vybráno 4 až 6 absolventů pro nasazení do terénu. Samozřejmě musíte splňovat jazykové a fyzické předpoklady. Pak už se musíte umět přizpůsobit místní kultuře. V mém případě bylo zapotřebí naučit se pár frází svahilsky, což vám hned na úvod otevře brány k místním. Důležitá je i francouzština, kterou se tam domluvíte úplně všude. Byl jsem v oblasti jediný Čech, druhý nasazený krajan byl ode mě asi 250 kilometrů. Jinak je na misi nasazeno několik tisíc vojáků z různých koutů světa. Je nutná jazyková připravenost, fyzická i psychická odolnost a schopnost přizpůsobit se prostředí - na misi totiž jako vojenský pozorovatel působíte beze zbraně, a přesto se musíte vyrovnat s nebezpečím a stresem. Zbraní vojenského pozorovatele je diplomacie a slušnost.
Co bylo tedy hlavním úkolem vaší mise?
Naplňovat mandát mise, zejména zajištění bezpečí civilního obyvatelstva. Musím zdůraznit, že rozhodně ne používáním zbraní. Stavěli jsme konvoje, patroly, svou aktivitou jsme demonstrovali přítomnost v oblasti, působení mírových jednotek v rámci OSN. Naše přítomnost má přímý dopad například na to, že zde neumírá tolik lidí, neděje se tolik únosů a vražd. Na druhou stranu každý den jsme řešili různé incidenty - prošetřovali jsme právě únosy, vraždy, znásilnění a nelegální výběr daní. Často jsem musel improvizovat a využívat znalosti teologie a psychologie spíše než vojenskou taktiku a informatiku. Každý den byl kombinací bezpečnostních, kulturních a logistických výzev. No a samozřejmě hlavním cílem bylo splnit misi, reprezentovat dobře AČR - osobní misí bylo hlavně přežít a vrátit se ve zdraví k rodině.
Jak byste popsal místní kulturu?
Tak po příjezdu to byl nepopsatelný kulturní šok. V Kongu vládne totální chaos - ve všem, v dopravě, nebo i při prostém nákupu potravin – vše si musíte vyřvat, vydupat, vytroubit, vytlačit lidi ze silnice, abyste mohli vůbec projet. Z tříproudové cesty se rázem stane dvanáctiproudová, vše je zacpané. Často se stává, že vám děti skáčou na auto, což je velký hazard, musíte je neustále odhánět. Také se stane, že vám někdo naschvál hodí pod kola mrtvé dítě nebo starého člověka a tvrdí, že jste ho zabil - aby z vás rodina dostala finanční odškodnění. Evropané si vůbec nedokáží představit, jak moc odlišná ta kultura je. Zmínil bych také to, že my se neustále za něčím honíme, nemáme čas relaxovat, ale oni mají na všechno čas - málokdo tam trpí nějakou duševní poruchou či depresí, na rozdíl od západních kultur. Na druhou stranu zvyknout si na jejich tempo, když si potřebujete něco zařídit, může být dost frustrující.
A jaká byla spolupráce s místními obyvateli?
Je zapotřebí trochu herectví a musíte se chovat jako Afričan, jinak byste nedosáhl toho, co chcete. Musíte napodobit jejich styl komunikace - tedy neustále se smát, plácat rukama, hýbat se. Asi mi to šlo dobře, protože časem mi dali místní přezdívku „bílý Afričan“.
Jak jste se sžíval s kolegy?
Jsem sice profesí inženýr informatiky, ale také jsem vystudoval magistra teologických nauk. Kongo je křesťanská země, naopak vojáci z jiných zemí jsou většinou muslimské víry. Každý den za mnou chodili důstojníci a říkali mi: „Kapitáne Karle, popovídáš si s námi o víře?“ Pro všechny jsem byl kapitán Karel, mimochodem, i pro šéfa mise. Byl pro mě zpočátku šok, že kolegové chtěli poznat můj vztah s Bohem, křesťanství - jak prožíváme v Evropě, znát můj pohled na Ježíše, Pannu Marii. Bylo to velice zajímavé a ukazuje to na fakt, že pokud se člověk vydává do takového prostředí, měl by být připraven plnit nejen svůj primární úkol, ale také působit jako kulturní most v mezinárodním prostředí. A musím říct, že to my Češi zvládáme bravurně.
Co pro vás bylo na misi nejtěžší, zejména po té osobní stránce?
Nejtěžší pro mě bylo odloučení od rodiny. Když jsem odjížděl, dceři bylo 13 měsíců. Volno z mise jsem dostal po osmi měsících, kdy jsem mohl na týden přijet do Česka. Když jsem přijel, tak mě dcera nepoznala, a i když s tím člověk podvědomě počítá, je to trochu šok.
Jak vaši přítomnost na misi prožívala rodina?
Nám hodně pomohlo, že jsme věřící a měli jsme naději, že se znovu setkáme. Vztahy se probírají i v kurzu pro vojenské pozorovatele. Většinou nám říkali, že pokud máte ve vztahu či v manželství problémy, tak se misí ještě prohloubí. Ale to platí i v případě, že se milujete - odloučení vaši lásku posílí. My jsme se na odloučení aktivně připravovali, zajistili jsme, aby se žena přestěhovala s dětmi ke svým rodičům a pravidelně jezdili i za mými rodiči, chodili jsme půl roku před odjezdem na párovou terapii. Mluvili o misi, odloučení i s kněžími. Měli jsme se ženou domluvu, že pokud „spadne“ internet a nebudu se moci ohlásit, tak se ozvu přes satelitní telefon do 72 hodin. Samozřejmě na běžné misi, kdy vyjíždí z Česka kontingent, tak funguje psychologická podpora v místě nasazení v podobě kaplana či psychologa. Také při běžné misi funguje psychologická podpora pro rodiny přímo tady v Česku. Bohužel u individuálních misí, jako je mise OSN, je na rodině vojáka, aby si o pomoc řekla sama. Celá moje rodina mi byla po celou dobu velkou oporou. A ještě bych rád dodal že kolegové z IT UVN se mnou, pokud to bylo možné, každý týden telefonovali, což byla také velká psychická podpora.
Co pro vás bylo naopak motivující na samotné misi?
Vidět, že skutečně pomáháme lidem. Samozřejmě máme přísně zakázáno pomáhat jednotlivcům - tedy dávat jim peníze, kupovat jídlo, zkrátka „páchat dobro“. To pro mě nebylo těžké, jsem pragmatik a navíc křesťan, takže mým názorem je, že pomoc jednotlivci nic neřeší, je třeba těmto lidem pomáhat systémově. Peníze můžete věnovat různým organizacím, které se starají o obyvatelstvo komplexně. Je hezké, když se Evropan rozhodne postavit v Africe školu a jednu tam skutečně postaví. Ale ono je třeba tam reformovat celé školství. A když už jsem u toho, v Kongu má jedna rodina 6 až 8 dětí. Vydělávají přibližně 100 až 150 dolarů měsíčně. Školné stojí 100 dolarů na rok na jedno dítě. Takže momentálně tam vyrůstá generace negramotných dětí, protože rodiče nemohou poslat do školy všechny děti. Navíc se je tam i bojí posílat. Od začátku roku, kdy tam vypukl ozbrojený konflikt, se často stává, že ozbrojenci přepadnou školu, unesou děti a z nich vychovávají „malé“ dětské válečníky, takže tam můžete na ulici potkat třeba dvanáctiletého ozbrojeného chlapce. Viděli jsme, jak ozbrojenci přepadli školu a děti utíkaly přes plot, aby je nechytili.
Už jste to zmiňoval na začátku, že jste strávil neplánovaně delší dobu na misi, když vypukl ozbrojený konflikt. Co se přesně dělo?
Prvních šest měsíců na misi jsem strávil v džungli, a to bylo velmi náročné. Zažívali jsme neustále blackouty, rekord bylo 14 dní bez internetu. Takže žádný internet a možnost spojit se s rodinou, s nadřízeným stupněm velení. V Česku lidé šílí, když internet nejede třeba hodinu. Snažil jsem se to brát s humorem. Na misi jsem si ve volných chvílích pouštěl reality show Survivor a pokaždé jsem se u toho bavil, když jsem viděl, jak tam účastníci řeší různé pseudo-problémy, a já tu mám svůj vlastní „Survivor“ přímo v džungli. (smích). Směju se tomu, protože to, co nastalo, když tam vypukl ozbrojený konflikt - nebojím se říct otevřená válka - tak tohle všechno mi přišlo jako maličkost oproti tomu, co jsem následně viděl. Během prvních 24 hodin se dalo do pohybu cca 1-2 milionů lidí z uprchlického tábora, čímž způsobili v přilehlém milionovém městě chaos. Na ulicích hořela auta, všude bylo plno mrtvých, někteří se snažili přeplavat po jezeře do blízké Rwandy, ale za 2 dny jsme lovili z jezera nafouklá mrtvá těla. My jsme tento čas strávili na základně, ale to, co jsem viděl, se velmi těžko popisuje.
Bál jste se o život?
V podvědomí si člověk připouští, že může zemřít. Ale nebezpečí vám tam hrozí prakticky i v bezpečí na základně. V džungli jsem chodil cvičit do místní posilovny, kde byly posilovací stroje ze svařených trubek místním nadšencem, jednou se mi stalo, že mi nějaké lanko prasklo hned vedle hlavy. U nás stačí, když je problém s kladkou a už se na stroji nesmí cvičit. Tam to nikdo neřeší. Nebezpečí na vás číhá na každém rohu, takže si to nesmíte připouštět vůbec. Jednou k nám za základnu zabloudila střela z AK47 a kolegu trefila do nohy. Seděl jsem vedle něj. Dvakrát nám dopadlo RPG na základnu.
Jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděl, že obdržíte vyznamenání za misi?
Reagoval jsem jako Karel Gott při Slavících: „Tedy, přátelé, toto jsem opravdu nečekal…“ (smích) Ne, teď vážně, dostal jsem vyznamenání za zahraniční misi v Africe MONUSCO přímo v misi a následně i v Česku, dále Záslužný Kříž MO, což je nejvyšší rezortní vyznamenání, nic vyššího už voják dostat nemůže, maximálně státní vyznamenání např. Řád bílého lva. Ale musím říct, že to také byl pro mě šok, dostat něco takového. Moc si toho vážím. Vyznamenání je pro mě potvrzením, že má práce měla a má smysl a je to také motivace nadále sloužit v Armádě ČR. Teď jsem se rozhodl, že budu nejméně dva roky sloužit v ČR, abych tu byl pro rodinu. Ale potom se dalšímu nasazení v zahraničí nebráním.
Co byste vzkázal mladým lidem, kteří přemýšlejí o vstupu do armády?
Velmi důležitá je motivace. Službu v armádě musíte vnímat jako službu vaší vlasti - to je morální pravidlo. Pokud jdete do armády s vidinou nějakého snadného výdělku nebo snad máte vidinu, že budete vlastnit zbraň - tak to je skutečně špatná motivace a raději do armády nevstupujte. Armáda nabízí smysluplnou službu, možnost rozvoje a zkušenosti, které nelze získat jinde. Připravte se na zodpovědnost, disciplínu a respekt k ostatním. A pokud jste v armádě, přemýšlíte o misi OSN, uvědomte si, že vaše práce má přímý dopad na lidské životy - to je největší odměna, když vidíte vděčnost v očích místních. Nebudete sedět v džungli se zbraní. Jste voják mírových jednotek, musíte zvládat stres, samotu, komunikovat a chránit civilní obyvatelstvo neboli naplňovat mandát mise OSN. Domnívám se, že každý občan by měl ke svému zaměstnání dělat ještě něco navíc pro svou zemi, ať je to forma aktivních záloh, dobrovolných hasičů, či dobrovolnictví obecně. Zkrátka armáda je služba a pokud někdo vidí smysl právě ve službě vojáka z povolání, tak ať vstoupí. Proč ne?
