Jak nám klostridie změnila život

Bylo horké léto, o kterém později klimatologové oznámili, že bylo nejteplejší bezmála za dvě století, když jsem vyprovázel svou manželku na plánovanou gynekologickou operaci. Oba jsme měli strach, který jsme jeden před druhým skrývali. Každá operace v sobě přece skrývá určitá rizika, tím spíše, když se jedná o odstranění nádoru, o kterém předem nevíme, zda je či není zhoubný. Když se za ní zavíraly prosklené dveře gynekologického oddělení jedné mimopražské nemocnice, pevně jsem věřil, že všechno dopadne dobře a zhruba do týdne bude opět doma – tak, jak nás uklidňoval primář oddělení. V té chvíli jsem však netušil, co všechno nás v následujících dnech, týdnech a dlouhých měsících očekává…

Gynekologická operace dopadla dobře, pacientku jsme přeložili na oddělení JIP, dozvěděl jsem se hned druhého dne od lékaře spolu s informací, že nádor se podařilo zcela odstranit, podle jeho názoru nebyl zhoubný – ale ještě si počkáme pro jistotu na histologii – a zákrok že se zdařil laparoskopicky, tedy s maximální šetrností na další hojení. Protože manželka je diabetička na inzulínu, doslova mi spadl kámen ze srdce.
O dva dny později byla přeložena z JIP na pokoj; překvapilo mne však, že to nebyl nadstandard, který měla předem smluvený, a tak jsem se informoval. Prý zjistili nějakou infekci a proto manželku přeložili na jiný pokoj mimo běžné oddělení, aby se infekce náhodou nerozšířila. Všechno je však pod kontrolou, byla nasazena antibiotika a jak mne ubezpečoval pan primář, není žádný důvod k obavám. Chodil jsem na návštěvy za manželkou každý den a plně důvěřoval lékařům. Svěřujeme jim přece to nejdražší co máme, své zdraví i životy. Jistě jsou natolik zodpovědní, že toto naše zdraví i životy ochrání.

V den, kdy měla být propuštěna do domácího ošetřování, mi však náhle volal osobně pan primář s tím, že manželka ještě zůstane po nějaký čas v péči jeho oddělení, protože není zcela spokojen s krevním obrazem. Kdesi v hlubinách mozku zacinkal poplašný zvoneček. Co se asi stalo? Ale primářův hlas byl přesvědčivý a uklidňující.

O dva či tři dny později jsem si všiml změny. Manželce silně otékalo břicho, začínala být apatická vůči okolí , usínala i v průběhu hovoru, a během několika náledujících dnů se změnila v imobilního pacienta.  Své zjištění jsem dnes a denně předával právě službu konajícímu lékaři spolu s vírou, že se bude problémem dál zabývat. Zmýlil jsem se – ani jeden mou informaci nevzal vážně! Od zjištění, že v těle mé ženy je jakási infekce uplynulo dvanáct dní, když byl konečně zjištěn původce – klostridie difficile a uběhl ještě další den, než dostala poprvé vhodný lék. Jak se brzy ukázalo, na medikamentózní léčbu už ale bylo pozdě. U manželky se rozvinul toxický megakolon a pak už šlo všechno ráz na ráz. Přesun na infekční oddělení, kde sice její zcela vyčerpaný organismus posílili vhodnými živnými roztoky, ale aby jí zachovali při životě, zbývalo už jen jediné řešení – operace tlustého střeva a zřízení vývodu. Den před touto operací nás spolu s dcerou pozvali na infekční oddělení a naznačili, že zdravotní stav manželky je doslova kritický a abychom počítali i s nejhorším možným koncem. Byl to pro nás doslova šok. Najednou jsme stáli nad jejím lůžkem, navenek se snažili hovořit klidně, zatímco v duchu jsme se loučili – na den, na týden nebo navždy?
O klostridii se však dlouho mlčelo, žádná nemocnice zřejmě nechce přiznat, že tenhle velmi nebezpečný nepřítel číhá také u nich.

Teprve na operačním sále se ukázala pravda v celé své nahotě: tlusté střevo bylo zcela zničeno toxiny klostridie a muselo být beze zbytku odebráno. Jak asi zapůsobí ztráta tlustého střeva na oganismus a další život diabetika? Ví tohle vůbec někdo?

Další týdny, které se postupně složily ve tři měsíce, raději nebudu popisovat. Manželka se po nějaký čas pohybovala na hraně života a smrti, na ARO byla v umělém spánku, musela být nasazena dialýza, z krku jí trčela trubice zavedené tracheostomie… Tenhle boj sice vyhrála, ale za cenu dalšího zdravotního poškození. Částečně jí ochrnula levá noha…

Když byla konečně propuštěna do domácího ošetřování, nevrátila se mi žena plná energie, ale doslova troska. Koho by napadlo, že se z plánované gynekologické operace vrátí jako nechodící, bez tlustého střeva a s vývodem?

Pro nás pro oba nastal čas dlouhého utrpení. Sám chodím o berlích a potřebuji určitou pomoc a náhle jsem se ocitl v takřka neřešitelné situaci, kdy jsem se musel postarat nejen o domácnost, ale především o veškeré životní a hygienické potřeby své ženy. Tehdy jsem také zjistil, že vývod, který jí sice zachránil při životě, nebyl zřejmě vytvořen zcela správně, protože proti logice nebyl vyveden nad povrch břicha, ale maličký, sotva půlcentimetrový vývod byl umístěn v jamce zhruba centimetr pod úrovní břicha. Ve škole jsme se učili, že tekutiny tečou shora dolů, tady měly téct vzhůru. Fyzikální zákon se nepodařilo přelstít a tak se žaludeční šťávy rozlévaly pod sáčkem po pokožce, kterou úspěšně ničily. Denně jsem vynášel pytle páchnoucího odpadu, protože nebylo možné sáčky vypouštět do WC, když manželka nechodila. Po celém bytě se vznášel neodbytný a žádným prostředkem neodstranitelný pach.

Protože stomická sestra naší nemocnice nebyla ochotná se ani pokusit řešit vzniklou situaci a léčit poničenou pokožku plnou puchýřů a krvácejících míst, hledali jsme spolu s dcerou na internetu rady a zkušenosti lidí, kteří byli stejně postiženi. A tehdy se nám podařilo najít stomickou sestru z opačného konce republiky, až z České Skalice, paní Věrku Novákovou, která neváhala a přijela se na manželku podívat. Nejenže poradila, ale také pomohla nejrůznějšími prostředky i zásobou náhradních ileostomických sáčků. Nezůstalo u jedné návštěvy, ale přijížděla tak často, jak jen mohla.

Byl jsem přesto zcela zoufalý a cítil, že tohle nemohu natrvalo zvládat nejen fyzicky, ale ani citově. Viděl jsem, jak manželka neustále trpí, opouštějí ji síly a kdo ví, možná i chuť k dalšímu životu (spíše živoření). Tehdy jsem požádal chirurgickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice v Praze o pomoc při případné reoperaci špatně založeného vývodu (snad ve stejné době kontaktovala paní Věrka Nováková stomickou sestru téže nemocnice paní Mgr. Ivu Otradovcovou, která rovněž výrazně pomohla při léčbě mé manželky – oběma jim patří můj veliký dík!). Už jsem neměl důvěru v bezchybnou práci lékařského týmu nemocnice, ve které původně manželka pobývala a kde se ke zrušení vývodu vyjádřili velice skepticky, jakožto k operaci velice riskantní. Obratem mi přišla z ÚVN odpověď přednosty chirurgické kliniky, plk. prof. MUDr. Miroslava Rysky, CSc. Byla jasná a rozhodná: o vaši manželku se postaráme, přijeďte tehdy a tehdy. Pan prof. Ryska se mé ženě pečlivě a s velkým lidským porozuměním věnoval a na místě rozhodl, že pro její organismus bude šetrnější nikoliv reoperace vývodu, ale jeho zrušení a pozval si ji k hospitalizaci zhruba za měsíc. Osobně ji odoperoval a za pouhý týden byla doma. Tahle velice úspěšná operace měla ještě jeden výsledek:  manželka začala chodit, zprvu s holí, po čase alespoň v bytě i tu odložila.

Dnes, každý den s úctou vzpomínáme na prof. Rysku i jeho kolegy, kteří se na operaci spolupodíleli, včetně instrumentářek a ošetřovatelek, za to, jak významným způsobem mé manželce pomohli navrátit se do takřka normálního života.

Co ještě dodat? Snad jen to, že přímo trestuhodná nedbalost a podceňování nemocniční infekce způsobily nejen těžké a ve svém důsledku trvalé zdravotní poškození mé ženy a výrazně proměnily i můj život, ale současně znamenaly také zcela zbytečné výdaje ze společného zdravotního pojištění na léčení, ke kterému vůbec nemuselo dojít. A stačilo jen málo – zodpovědně vykonávat své lékařské povolání.
J. J.