Celý život jsem byla veselá a optimistická a tak by mě ani nenapadlo, že po narození syna se moje psychika změní. Už třetí den po porodu se u mě začaly objevovat úzkostné stavy a postupně jsem o syna ztratila zájem. Nakonec jsem skončila na psychiatrii. Čtenářka Lucie napsala další díl seriálu Můj boj s nemocí.
Těhotenství probíhalo v pořádku, těšili jsme se na miminko a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohly objevit nějaké poporodní problémy. Považuju se za vyrovnaného a veselého člověka, takže pokud by mi někdo před mou vlastní zkušeností vyprávěl o psychických problémech, které mohou v šestinedělí nastat, asi bych to brala jako zajímavou informaci, nicméně bych si řekla, že mě se to týkat nebude.
Porod byl plánovaný, císařský řez proběhl v pořádku. Zotavovala jsem se dobře, a i když už jsem se v porodnici začala cítit „divně“, přičítala jsem to únavě (nevyspání, začátky kojení) a šestinedělí. S odstupem času vím, že už tam se začaly objevovat první příznaky, a to zhruba třetí den po porodu, tedy s nástupem laktace.
Byla jsem úzkostná, při manipulaci se synem nervózní a zmatená. Cesta autem z porodnice mi přišla jako ze zrychleného filmu, ruch města jsem vnímala dost rušivě, a i když jsem věděla, kudy právě projíždíme, přišlo mi to najednou jiné a stresující. Měla jsem pocit, že venku vůbec být nemůžu. Stále jsem si ale myslela, že se prostě potřebuju jenom doma vzpamatovat.
Všechno byl problém
První dva dny doma jsem byla zmatená, pobíhala jsem po bytě a zapomínala, co jsem vlastně chtěla udělat. Vůbec jsem nemohla spát. Začínala jsem vnímat, že je něco špatně. Přepadaly mě úzkostné pocity, které se týkaly hlavně syna a péče o něj. Myslela jsem si, že nevím, jak se o něj starat, a byla jsem přesvědčená, že mu svou neznalostí ubližuju.
Zlom nastal, když jsme šli s manželem a synem na první procházku. Vyšli jsme do parku před domem a já jsem začala být tak úzkostná, že jsem se rozbrečela a musela hned jít domů. Dokola jsem opakovala, že tohle nejsem já, že nevím, co se to děje, že se bojím.
Měla jsem ataky velké úzkosti, zmateně jsem běhala po bytě a nedokázala zorganizovat běžné věci. Dát si sprchu mi přišlo jako nadlidský úkol, najednou jsem nevěděla, co ke koupání potřebuju. Převléci se z noční košile mi také dělalo problém, co jsem vlastně nosila před těhotenstvím? Ve skříni jsem se nedokázala zorientovat, nedokázala jsem rozhodnout jednoduché věci.
Pocit, že „tohle nejsem já“ se stupňoval. Nerozlišovala jsem podstatné od nedůležitého, měla jsem dojem, že na mě doma všechno padá, neustále jsem brečela. Hrozně mě rozčiloval nepořádek v bytě, ale nebyla jsem si schopná srovnat v hlavě, co kam patří. Už i v bytě jsem se cítila ztracená.
Cítila jsem, že potřebuju pomoc
Uvědomovala jsem si, že takhle to dál nejde. Manžel by se musel starat nejen o syna, ale i o mě. Vnímala jsem, že se chovám jako blázen. Naštěstí jsem to chtěla řešit.
V České republice není zařízení, které by se specializovalo výhradně na tyto problémy. Proto jsme následující den jeli do krizového centra RIAPS. Nejdříve proběhl pohovor s psycholožkou, poté s psychiatrem. Vylíčila jsem všechno od začátku. Asi jsem nepůsobila dostatečně naléhavě, protože mě psychiatr poslal domů s tím, ať odpočívám a že to vypadá na poporodní blues. To mě moc neuklidnilo, tušila jsem, že to není „jen“ poporodní blues. Nicméně jsme jeli domů.
Stav se zhoršoval. Stále jsem nespala, měla záchvaty úzkosti, nedovedla si představit, že bych někdy vyšla ven. Nedovedla jsem se soustředit na jednu věc, skákala jsem od jednoho k druhému, a nic jsem přitom neudělala.
Snažila jsem se to nějak prolomit. Napadlo mě, že by mi třeba pomohlo, kdyby přišel někdo zasvěcený a poradil mi, co a jak. A tak jsme zavolali dulu. Ukazovala mi kojící polohy a vysvětlovala vše důležité. Vůbec jsem ale nebyla schopná pobrat to, co mi říkala. Dívala jsem se na ni a v duchu si říkala, že je to na mě moc rychlé. Nepamatovala jsem si z toho vůbec nic. O syna se staral manžel, já jsem nebyla schopná.
V hlavě se mi točily myšlenky na to, jak se vzdávám syna, protože se o něj nejsem schopná postarat. Dokola jsem si přetáčela různé scénáře o tom, jak tahle situace dopadne. Žádný nekončil dobře. Bála jsem se syna i dotknout, natož ho převléknout, přebalit. Kojení už moc nešlo, zřejmě kvůli stresu. Chtěla jsem pryč. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych prostě odešla z bytu a šla někam ven. Ale ven jsem se bála. Možná to bylo tak dobře, protože nevím, co bych byla schopná venku udělat.
Syna jsem se bála. Zároveň jsem na něj byla v hloubi duše naštvaná, že mi narušil vztah s manželem, v té době jsem si to ale nepřiznala. Šest dní po propuštění z porodnice jsme s manželem opět jeli do krizového centra. Syna hlídala maminka. Tentokrát mě vyslechla psycholožka. S podezřením na laktační psychózu mě poslala na psychiatrii do Bohnic.
A tak jsme poslední sobotu před Vánoci přijeli do Bohnic. Paní na příjmu mě probodla pohledem, otráveně zvedla telefon a ohlásila další příjem. Paní doktorka, která měla službu, byla naopak velmi milá. Vypadá to na masivní úzkosti, psychóza to tedy není. Nasadila lehká antidepresiva a prášky na úzkost. Zároveň se musela zastavit laktace, také skrze prášky.
Poslala mě na otevřené oddělení, kde byla atmosféra sice dobrá, jenže podmínkou byla účast pacientů na psychoterapiích a jiných aktivitách. A to nepřipadalo v úvahu, na to jsem neměla. Chtěla jsem spát a s nikým nemluvit. Proto jsme se dohodly na přesun na zavřené oddělení.
Moje úzkosti byly obrovské, a tak si zavřené oddělení tolik nevybavuju, snad jen to, že jsem byla na pokoji se sedmi dalšími pacientkami a že se na záchodech kouřilo. Byla jsem tam nešťastná. Volala jsem bratrovi, jestli by nemohl zařídit něco jiného. Naštěstí se povedlo a den před Štědrým dnem jsem se stěhovala na psychiatrické oddělení do Vojenské nemocnice ve Střešovicích, což teď hodnotím jako štěstí v neštěstí.
Léky postupně začaly zabírat
První dny strávené ve Střešovicích mám trochu v mlze, byla jsem vyčerpaná a často jsem brečela, dokola jsem se ptala, proč se to stalo, a zmatkovala kvůli každé maličkosti. Hodně jsem se například bála toho, že budou zamčené sprchy, zrovna když tam budu potřebovat. Nebo že budou obsazené. Pokud se tak stalo, zmatkovala jsem. Zbytky zdravého rozumu mi říkaly, že můžu jít na pokoj a přijít později. Ale všechno se to zdálo strašně složité.
Hodně času jsem strávila chozením po chodbách, což byla jedna z mála činností, která mi šla. Věci, které potřebovaly větší soustředění, nepřipadaly v úvahu. Hodně lidí se mě ptá, jestli se mi v té době stýskalo po synovi. Nestýskalo. Cítila jsem se tak mizerně, že se veškeré myšlenky na něj omezily na pocit viny, že s ním nejsem.
Měla jsem pocit, že se můj stav podceňuje. Zdálo se, že nikdo nechápe, jak je situace vážná. Ale muselo se čekat, až nastoupí účinek antidepresiv. Také jsme spolupracovali s léčitelem, v kterého jsem měla důvěru. Dodávalo mi to naději. Asi po dvou týdnech jsem zaznamenala zlepšení, hormony se začaly uklidňovat. Přestěhovala jsem se na otevřené oddělení, kde jsem dlouho byla na pokoji sama, což mi hodně pomohlo.
Začala jsem se více soustředit, konečně jsem si mohla i něco přečíst. První procházku venku jsem probrečela, ještě to nešlo. Druhá procházka už byla dobrá, venku jsem se cítila lépe. Jak se můj stav zlepšoval, sestřička mi umožnila návštěvu manžela a syna přímo na pokoji, a tak jsem po dlouhé době syna viděla. Setkání jsme zvládli dobře a pak už jsem dostávala vycházky domů, abych mohla být se synem.
Těžší chvilky opět nastaly, když jsem začala vysazovat návykový lék proti úzkosti. Cítila jsem „absťák“, měla jsem špatnou náladu, třes rukou. Naštěstí to netrvalo dlouho a motivace co nejdřív se z toho dostat a jít domů byla obrovská.
Hodně mi pomohl upřímný zájem střešovického ošetřujícího personálu. S každým pacientem zacházeli mile a profesionálně, vždycky byl prostor si s nimi popovídat, za což jsem jim velmi vděčná. Nikdo mě nenutil do skupinových terapií, program byl ušit každému na míru. Návštěvy byly časově neomezené, prostředí příjemné.
Brzo se můj stav zlepšil natolik, že jsem se chystala domů. Bylo to po šesti nedělích strávených na psychiatrii. Šest týdnů se o novorozeného syna střídavě staral manžel, máma, táta, tchán, tchýně. Zvládli to skvěle.
Konečně si začínám užívat mateřství
Hormony se zklidnily a já jsem se rychle dávala do kupy. Najednou šlo všechno úplně normálně. S ničím jsem neměla problém, všechno šlo tak jako dřív. Vrátila se mi dobrá nálada. Konečně jsem si začala užívat mateřství. Antidepresiva ještě nějakou dobu brát budu, musí se vysazovat postupně. Ale to je teď to nejmenší.
Moje diagnóza je popsána pod kódem F531 – Těžké poruchy duševní a poruchy chování v souvislosti s puerperiem. Poporodních problémů je však celá řada a projevy mohou být různé. Pokud znáte maminku, u které se problémy objevují, vložte se do věci a hledejte odbornou pomoc. Nenechávejte to na ní, může tvrdit, že pomoci nepotřebuje, případně pomoc zarytě odmítat.
Doporučila bych moc neotálet a nespoléhat na to, že se to samo spraví. Může, nemusí. Je zde také riziko, že se neřešené problémy rozvinou v laktační psychózu. A to už může být dotyčná nebezpečná jak sobě, tak dítěti a okolí. Těm, co podobnou situací procházejí, přeju hodně síly. A ráda bych jim řekla, že se to srovná. I když tomu teď třeba nevěří.
Zdroj: http://ona.idnes.cz/muj-boj-s-nemoci-laktacni-psychoza-d5f-/zdravi.aspx?c=A150428_094657_zdravi_pet
