zdroj foto: MEDEVAC

Doc. MUDr. Martin Šín, Ph.D., přednosta Oční kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice, se již třetím rokem účastní projektu MEDEVAC, což je zdravotně humanitární program České republiky zaměřený na poskytování lékařské péče zranitelným skupinám obyvatelstva v regionech zasažených migrací, zatížených velkým množství uprchlíků nebo v místech, kde není dostupná specializovaná odborná péče. Na letošní misi v Jordánsku se lékařskému týmu podařilo operovat přes 300 pacientů za 6 dní, což je podle docenta Šína zatím rekordní počet. V rozhovoru prozrazuje, co ho na misích nejvíce překvapilo, zda snášejí bolest hůře muži či ženy a popsal setkání s prezidentem ČR Petrem Pavlem. 

Pane docente, co je projekt MEDEVAC a komu slouží? 
Jedná se o vládní projekt Ministerstva vnitra České republiky a primárně jde o zdravotní humanitární program zaměřený na poskytování lékařské péče zranitelným skupinám v zemích, kde není dostupná specializovaná odborná péče, a v zemích, kde je vysoká migrace nebo jsou zatížené velkým množstvím uprchlíků. Tato pomoc je poskytována zdarma a pouze civilistům ve vážném zdravotním stavu. Co se týče oftalmologie, tak působíme zejména v Jordánsku, protože u tohoto oboru je třeba, aby bylo místní lékařské vybavení a zázemí na určité úrovni. Jinak projekt působí i v rozvojových zemích, jako je Uganda či Senegal. 

Proč jste se rozhodl do projektu vstoupit? 
Je to zajímavá zkušenost, protože člověk vidí zdravotní systém z úplně jiné perspektivy. Naše západní medicína je něco zcela odlišného než medicína v rozvojovém světě. V rozvojových zemích si plně uvědomíte, jak je naše péče v západním světě na velmi vysoké úrovni, zatímco tam se setkáváte s medicínou v základní a „surové“ podobě. 

Vy jste byl třikrát v Jordánsku. Jak vzpomínáte na první odjezd? Zmiňoval jste slovo „surové“. Neměl jste strach? 
Ne, neměl, a ani na místě mě nic vlastně nepřekvapilo. Jordánsko je lékařským vybavením a zázemím na relativně dobré úrovni. Není to sice jako tady u nás v ÚVN, ale myslím, že v jiných rozvojových zemích jsou na tom hůře. Strach jsem tedy neměl, ale přistupoval jsem k tomu s velkým respektem. 

Kdo vybírá pacienty k operaci a koho většinou operujete? 
Místní lékaři, já jsem jen koncový chirurg, co řeší operace. Jedná se zejména o uprchlíky ze Sýrie nebo i z palestinských oblastí, dále pak také jde o nemajetné Jordánce, kteří si zákrok nemohou dovolit. 

Jaké diagnózy operujete nejčastěji? 
Převážně operujeme šedé zákaly, jako u nás, ale tamní pacienti měli šedý zákal ve velmi pokročilém stadiu, na rozdíl od nálezů, které operuji v Česku. 

Co je vlastně je šedý zákal a co operace obnáší? 
Operace šedého zákalu je výměna zkalené, přirozené čočky, která se nachází v oku za duhovkou. Duhovka je část oka, která je zodpovědná za jeho barvu. Čočka se s věkem zakalí a naším úkolem ji operačně vyjmout a místo ní implantovat nitrooční umělou čočku. Před každým výkonem si musí pacient projít biometrii, protože každý člověk má jiné rozměry oka nebo dioptrickou hodnotu čočky. Až když známe tuto hodnotu, můžeme čočku v lokální anestezii implantovat do oka. Vpravení anestetik do oka je nejnepříjemnější část operace, přirovnat se to dá k aplikaci anestezie u zubaře. 

Objevují se u této operace nějaké komplikace? Musel jste se s nimi potýkat i na misi? 
Komplikace mohou být u každého operačního zákroku. Ovšem od začátku, kdy jezdím na mise, se objevily komplikace pouze dvakrát, kdy výkon neproběhl úplně ideálně, ale vždy se nám podařilo oko úspěšně doléčit. Je velká výhoda, že končíme operaci výplachem očí antibiotiky, a zatímco u nás se mohou objevit rezistentní bakterie, tak v zemích, kde působíme, se tyto bakterie pravděpodobně s antibiotiky nikdy nesetkaly, což je výhoda. 

Musíte se na výjezd nějak speciálně připravovat? Vozíte si s sebou vlastní materiál nebo nástroje? 
Ne, nemusíme. Jak jsem řekl, operujeme podobné diagnózy jako u nás, tam rozdíl není, rozdíly jsou v technickém vybavení. Nastavení mikroskopů a operačních nástrojů je jiné, ale pokud člověk jede operovat do jiné nemocnice v rámci Česka, tak i tam mohou být nastavení různá. Materiál si nevozíme, poprvé jsem si s sebou bral pro jistotu nějaké nástroje, ale pak jsem pochopil, že to není potřeba. Byť jsou tam nějaké rozdíly, tak materiál je naprosto adekvátní a dostačující. Nicméně nezbytnou součástí týmu je instrumentářka, tedy zdravotní sestra, ta jezdí s námi. Jedna stránka výkonu je medicínská část, kterou zastanu já, ale zázemí sálu a operační náčiní, to přenechávám sestře, protože ta má samozřejmě větší zkušenosti a vhled do této problematiky. 

Pomáhá vám místní personál? 
Ano, obrovským způsobem. Je třeba si uvědomit, že je snahou ošetřit co nejvíce pacientů, teď naposledy to bylo přes 300 osob za 6 dní, a to je obrovské množství práce i mimo sál. Místní zajišťují provoz, administrativu, obhospodařují přístroje. Také fungují jako tlumočníci, ačkoliv já jsem se pár obratů také už naučil. Umím říct „otevřete oči“ a „dívejte se do světla“. S personálem mluvíme anglicky, u pacientů se ale málokdy stane, že by někdo uměl anglicky. 

Jak vypadá váš den na misi? 
Ráno vstaneme, máme sraz na snídani mezi sedmou a půl osmou. Bydlíme v hotelu, který je v docházkové vzdálenosti od nemocnice, asi deset minut. Do nemocnice dorazíme po osmé ráno a hned začínáme operovat. A operujeme do čtvrté nebo i páté hodiny odpolední, záleží, kolik máme pacientů. Operujeme většinou, jak jsem říkal, katarakty, tedy šedé zákaly, protože v rozvojových zemích je to nejrozšířenější příčina slepoty. Jde o desetiminutovou operaci, kdy pacient jde, jak já s oblibou říkám „z nuly na sto“ – tedy z téměř stoprocentní slepoty se mu vrátí normální vidění. Jde tedy o relativně jednoduchou operaci, ale její přínos je obrovský. Paradoxem je, že tento operační výkon je stejně dlouhý, nebo spíše kratší než příprava na něj. Proto se snažíme na misi ten čas co nejefektivněji využít, takže jsem schopen operovat 5 až 6 operací během hodiny. Někdy je to ovšem méně, zejména pokud jsou nálezy pokročilejší.  Na oběd míváme půl hodiny, zejména i z náboženských důvodů, protože místní personál se po dvanácté hodině chce věnovat modlitbě. Po skončení operací vyrážíme do hotelu, já se snažím vyplnit volný čas např. plaváním, nebo nějakým sportem. Občas se účastníme společenských událostí, jako např. večeře s českým velvyslancem. Ale kolem deváté hodiny většinou odpadnu vyčerpán do postele. Nutno dodat, že pátek je v muslimských zemích volným dnem, takže to neoperujeme. 

Kolik pacientů ošetříte za den a za celou misi? 
Za poslední misi jsme utvořili rekord – 304 operací kataraktu za šest dnů a byli jsme na to dva. Součástí této mise byl MUDr. Jan Havrda z Oční kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Denně jsem operoval 32 až 36 pacientů, to už bylo mé maximum a dalších cca 18 operoval doktor Havrda.

Jak pacienti reagují, když k vám přijdou? 
Je to různé. Někteří z nich se nesetkali za celý svůj život s lékařskou péčí na vyšší úrovni, takže jsou vděční. Není výjimkou, že se před operací modlí a někteří velmi citlivě reagují na bolest. Možná je to jen můj dojem, ale zatímco v Česku reagují na bolestivé podněty hlavně muži, tady bolest snáší hůře spíše ženy. 

Liší se nějak přístup místních pacientů od pacientů v Česku? 
V Jordánsku je vděčnost pacientů obrovská, ale těžko se to porovnává s pacienty u nás. Lidé na misi si váží, že jim pomáháme, vnímají to jako svoji životní šanci, že mohou podstoupit zákrok, ke kterému by se za normálních podmínek nedostali. Nechci ovšem říci, že u nás mezi pacienty nepanuje nějaká vděčnost, ale pro Čechy je lékařská péče na vysoké úrovni běžná věc, pro pacienty v Jordánsku nikoliv. 

A můžete se s námi podělit o nějakou historku s místními pacienty? 
Samozřejmě je třeba si uvědomit, že hygienické standardy jsou tam nižší než u nás. Zpočátku mě to překvapilo, ale pak mi bylo řečeno, že to není výjimka – pacientovi jednou zazvonil telefon při operaci. Dokonce jsem zažil, že začal telefon hledat po kapsách a chtěl ho zvednout. To jsou ty zábavné historky.  Ale nejvíce potěší, když víte, že vaše práce má smysl a operace, kterou provádíte, má skutečně kýžený efekt. Zažil jsem pacienta, který mě měl téměř za Boha a nesmírně děkoval za operaci, protože po deseti letech slepoty konečně mohl zase spatřit svou milovanou manželku. 

Na poslední misi vás navštívil prezident Petr Pavel. Jak to probíhalo? 
Bylo milé, že když jsme přiletěli do Ammánu, visely všude české vlajky. To jsem si řekl, že jsem rád, že mě tu konečně takto vítají. (smích). Samozřejmě to bylo kvůli panu prezidentovi, se kterým jsem měl tu čest potkat se poprvé. Poděkoval nám, vyjádřil vděčnost a ocenil naši práci výraznou diplomatickou pomoc. Ačkoliv bylo setkání krátké, protože pan prezident měl spoustu dalších aktivit, a my povinnosti k pacientům, byl to příjemný zážitek.