MUDr. František Šalanda, DiS., pracuje v Ústřední vojenské nemocnici na Psychiatrickém oddělení. Saxofrancis má na svém instagramovém účtu 12 tisíc sledujících, pořádá koncerty, hraje na saxofon a je také hudební producent a DJ. A oba jsou jedna a ta samá osoba. MUDr. Šalanda má mezi sledujícími na sociálních sítích mnoho mediků, lékařů a dalších lidí ze zdravotnických oborů, které se snaží motivovat k tomu, aby i přes náročné studium nebo zaměstnaní v rámci psychohygieny nezanevřeli na své koníčky. V rozhovoru přiblížil nejen svou práci na psychiatrii v ÚVN, ale také svůj vztah k hudbě a to, jak se lékařský a hudební svět může prolínat.
Co vás vedlo k tomu stát se psychiatrem?
Ta cesta byla delší. Nejprve mne lákaly jiné obory včetně kardiologie či neurochirurgie, ale postupem času, a zvláště po státnici z neurověd, zvítězila psychiatrie. Velmi rád komunikuji s pacienty a je to obor, který mne opravdu fascinuje. Ačkoliv při studiu medicíny není dáván psychiatrii takový prostor, tak si myslím, že člověk trpící nějakou duševní chorobou může být v běžném životě kolikrát daleko více omezen než při nějakém somatickém onemocnění. Vydal jsem se tedy touto cestou a rozhodně toho nelituji.
Tuším, že ne vždy jste chtěl být lékař?
Je to tak, na gymnáziu jsem přemýšlel hodně o architektuře. Zároveň mne lákala i hudební sféra. Hrál jsem v několika hudebních uskupeních, ale byl to spíše koníček a nevěřil jsem si natolik, že bych se tím v budoucnu mohl jednou živit. K medicíně se moje kroky stočily na konci třeťáku, kdy mi začal tento směr dávat největší smysl. Také mám starší sestru, která tehdy studovala na lékařské fakultě v Hradci Králové, což určitě sehrálo svou roli. Nakonec jsem si podal přihlášku na několik lékařských fakult a na hudební konzervatoř v Pardubicích.
Dokázal byste vysvětlit laikům, jaký je rozdíl mezi psychiatrem a psychologem?
Pokud to zcela zjednoduším, tak psycholog léčí slovy a psychiatr i za pomoci farmak. Psychiatr je lékař, který má vystudovanou lékařskou fakultu, tím pádem může ordinovat léky jako jsou antipsychotika u psychotického okruhu chorob, antidepresiva u úzkostně depresivních obtíží či stabilizátory nálady u bipolární afektivní poruchy a jiné.
V ÚVN pracujete půl roku, předtím jste působil v jiné pražské nemocnici. Bylo pro vás rozhodnutí odejít náročné? A jak jste na novém pracovišti spokojený?
Těžké rozhodnutí to bylo pro mě v tom smyslu, že v předchozím zaměstnání jsme měli skvělý kolektiv, mimo jiné jsem to také měl blíže k domovu. Nyní s odstupem jsem ale za to rozhodnutí opravdu rád, vztahy s bývalými kolegy se snažím nadále udržovat a jsem po všech stránkách spokojený. Péče o pacienty je tu na vysoké úrovni, pracuje zde opravdu skvělý a přátelský tým, je tu velmi zdravé pracovní prostředí a komunikace zde funguje obousměrně, tedy nejen od nadřízených k podřízeným ale i naopak. Máme zde navíc jak intervize, tak i supervize.
Popište nám, jak funguje Psychiatrické oddělení zde v ÚVN.
Věnujeme se poskytování péče hospitalizovaným pacientům na dvou odděleních: na uzavřeném oddělení se staráme o pacienty vyžadující akutní psychiatrickou péči, což zahrnuje akutní psychotická onemocnění, detoxifikace od návykových látek či těžké depresivní stavy a další, a na otevřeném oddělení jsou pacienti například s úzkostně depresivní symptomatikou mírnějšího rázu či s různými poruchami osobnosti a podobně. V rámci ambulantní péče tu pak funguje řada lékařů, kteří se starají o své stálé ambulantní pacienty. Také se zde věnujeme elektrokonvulzivní terapii, která u indikovaných pacientů je velmi efektivní metodou léčby. Především se jedná o pacienty s těžkou farmakorezistentní depresí, těžkou psychózou či v katatonním stavu. Nedávno jsme tu také měli program s prvky DBT, tedy dialekticko behaviorální terapie, která je zaměřená na pacienty s emočně nestabilní poruchou osobnosti hraničního typu. To je poměrně nová a účinná léčebná metoda, takže jsem velmi rád, že se jí tu věnujeme také.
Čemu se v ÚVN věnujete převážně?
Nedá se říci, že bych se na něco vyloženě specializoval, poněvadž jsem stále ve specializační přípravě. To znamená, že se snažím „nasávat“ co nejvíce z všeobecné psychiatrie tak, abych pak mohl úspěšně složit kmenovou zkoušku a následně atestaci. V tuto chvíli tedy funguji jak na obou lůžkových odděleních, tak i v ambulanci, zároveň provádím pod dohledem elektrokonvulze a účastním se i již zmíněného programu s prvky DBT.
Pracujete v ÚVN i na urgentním příjmu?
Ano, v rámci služeb tam docházíme ve chvíli, kdy je třeba psychiatrického vyšetření. Mohou to být například suicidální tendence, toxické psychózy, agresivní poruchové chování a spousta dalších situací. Pacienta psychiatricky vyšetřím a usoudím, zda je třeba doplnit nějaké další vyšetření, například k odlišení somatické příčiny daného stavu. Následně určím, zda je pacient indikován k akutní hospitalizaci na psychiatrickém oddělení či nikoli.
Říkáte „psychiatricky vyšetřím“ pacienta. Lékaři pracují obvykle s tělem, mají k dispozici řadu přístrojů, vy pracujete pouze s duší. Jak takové vyšetření probíhá?
Jedná se o rozhovor, kdy se snažíme verbálně zjistit příznaky určitých duševních stavů či chorob. Samozřejmě musíme sledovat i neverbální komunikaci, tedy jak se pacient projevuje. Musíme vnímat, zda to, co nám pacient říká, koreluje i s tím, jak se nám jeví po objektivní stránce v neverbálním projevu. V psychiatrii je důležité zjistit i kontext celé situace a pokusit se získat názor dalšího člověka, ať už je to rodinný příslušník nebo doprovod pacienta. Řada pacientů dokáže velmi efektivně disimulovat a autocenzurovat.
Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Rozmanitost a zároveň individualita každého pacienta. Každý má unikátní životní příběh, každý prožívá určité situace jinak a mě baví s lidmi komunikovat, snažit se naladit na jejich strunu a snažit se jim pomoci.
Hovoří se o tom, že stoupá počet lidí, kteří vyhledávají pomoc psychiatrů. Máte také pocit, že se počty pacientů v psychiatrické péči zvyšuje?
Jsem v praxi poměrně krátce, protože po studiích jsem se věnoval nějaký čas hudbě, mohu tedy hodnotit pouze z toho, co říkají starší kolegové a dostupné průzkumy. Je pravda, že prevalence duševních onemocnění v poslední době stoupá. Otázkou je, zda v tom nehraje roli i určitá detabuizace psychiatrie, jako takové, kdy se o duševním zdraví a chorobách mluví stále častěji a lidé už se nebojí říct si o pomoc. Na druhou stranu s příchodem sociálních sítí a vzrůstajícího tlaku společnosti na výkon určitě vidíme zvláště u mladší generace v posledních 20 letech narůstající počet úzkostně depresivních obtíží a celkového stresu.
Co byste řekl lidem, kteří se naopak bojí zajít k psychiatrovi?
Nebojte se říct si o pomoc. Odborník už vás poté sám navede, zda-li je třeba spíše psychologické či psychiatrické péče nebo obojí. Pokud se pohybujete na hraně v rámci svého duševního zdraví a přestáváte fungovat v běžném životě, je třeba začít situaci řešit co nejdříve.
Existuje MUDr. Šalanda – psychiatr a také Saxofrancis – hudebník. Obojí je jedna osoba, ale kdo byl dřív? A jak jdou tito dva pánové dohromady?
První byl určitě hudebník, poněvadž od šesti let hraju na různé dechové nástroje. Začínal jsem na zobcovou flétnu, pak přišel klarinet, a nakonec jsem se dostal ke svému vysněnému nástroji – saxofonu. Ten jsem posléze studoval i na konzervatoři. Psychiatrem jsem se stal teprve nedávno, a abych odpověděl i na poslední část otázky, tak pevně věřím, že jsou oba pánové ve zdravé symbióze.
Saxofon jste studoval na střední škole?
To studium na konzervatoři přišlo až po gymnáziu, paralelně se studiem medicíny. Byl to tedy takový dvojboj.
Zdá se mi to, nebo je mezi lékaři hodně hudebníků?
Rozhodně. Řada z mých spolužáků sice nevystupuje veřejně, ale hrají skvěle na různé hudební nástroje. A pak je tu i dost těch, kteří se hudbě věnují naplno, mají koncerty a k tomu vykonávají povolání lékaře. Je to forma ventilu od náročné exaktní medicíny. Jsou to sice dvě rozdílné sféry, které však dohromady dle mého pomáhají udržovat určitý duševní balanc.
Pomáhá vám hudba ve vaší profesi? Dá se hudba aplikovat i v psychiatrii?
Ano, existuje i muzikoterapie, které se však v ÚVN přímo nevěnujeme. Probíráme to ale s pacienty například v rámci nácviku nefarmakologických metod zvládání úzkostí. Poslech oblíbené skladby, interpreta či žánru může uvolnit napětí a pomoct. Mně osobně pomáhá také, mám třeba skvělý playlist pro lepší soustředění. Když se necítím dobře, tak vím, že mi určitý hudební žánr pomůže a zkrátka mi zpříjemní náladu. Hudba je skvělá forma relaxu.
Vy jste navíc ještě hudební producent a DJ. Co z toho vás baví nejvíce?
Obojí má své. Velmi mne baví kreativní proces při tvorbě skladeb, hledání nových zvuků a experimentování s neotřelými aranžemi. Ovšem na to mi v poslední době bohužel nezbývá tolik času. Co se aktivního vystupování týče, tam je zase fascinující ta výměna energie mezi interpretem a publikem. Kolikrát i když jsem unavený, tak z hraní odjíždím nabitý a ve skvělé náladě z atmosféry, kterou se podařilo vytvořit.
Vy se věnujete charitě, čemu konkrétně a jakou to má spojitost s hudbou a vaší profesí?
Je to takový průsečík obou sfér mého zájmu. S kamarádem Víťou, trumpetistou a praktickým lékařem, pořádáme benefiční akci Carpe Diem, tedy latinsky užívej dne. Výtěžek z posledních tří ročníků byl věnován neziskové organizaci Nové Háro, která vytváří paruky pro onkologicky nemocné děti. Akce se koná na krásné lokaci hradu Hněvín v Mostě a letos se nám podařilo vybrat přes čtvrt milionu korun. Jsem také patronem nadace Spolu na Draka, která pomáhá dětem se spinální muskulární atrofií. Každý rok pořádají krásný benefiční galavečer v Obecním domě v Praze, letos byli na programu například MIG21, které jsem poté na pódiu střídal. V neposlední řadě jsme v roce 2022 v rámci jedné tour věnovali výtěžek z prodeje merchandise neziskovce Nevypusť Duši, která se zabývá tématem duševního zdraví. Také pravidelně přispívám organizaci Lékaři bez hranic. Sám jsem před několika lety absolvoval humanitární misi v Keni pod záštitou ADRA, proto mám k podobným projektům blízko.
Máte na instagramu 12 tisíc fanoušků, to je úctyhodné číslo. Ví vaši sledující, že jste psychiatr?
Myslím, že řada z nich mě sleduje právě kvůli tomu, že kombinuji medicínu s hudbou. Nevím samozřejmě konkrétní čísla, ale myslím, že velká část sledujících jsou medici, lékaři nebo další zdravotnické profese, které jsem inspiroval k tomu, že se nemusí vzdávat svých koníčků ani při náročném studiu či práci. Naopak můžou tyto volnočasové aktivity představovat záchrannou síť v náročných momentech.
Nenapadlo vás koncertovat i zde, v ÚVN?
Napadlo. Jednou jsem při cestě z práce slyšel klarinet, šel se podívat a najednou vidím v altánu hrát pro válečné veterány Vojenský umělecký sbor Ondráš. To byla nádhera, sedl jsem si na lavičku a poslouchal. Mělo to krásnou atmosféru! Každopádně nevím, zda by se takovému publiku moje hudba líbila. Je to přeci jenom spíše pro mladší generaci, na druhou stranu spojení elektronické hudby a saxofonu by mohlo zaujmout. Tak uvidíme! (smích)
