Mgr. Radka Kabelová začínala jako všeobecná sestra v okresní nemocnici. Před 15 lety nastoupila do ÚVN a zde se vypracovala na pozici vrchní sestry Interní kliniky 1. LF UK a ÚVN. I když je tato pozice spíše manažerská, Radka je vrchní sestra, kterou práce s pacienty stále naplňuje. Ačkoliv zastává vedoucí pozici, stále chce být aktivně v každodenním provozu. Jak sama přiznává, kontakt s pacienty by jí chyběl a zůstává pro ni důležitou součástí práce. V rozhovoru se podělila o své profesní začátky, každodenní náplň práce vrchní sestry a zamyslela se nad tím, jaké vlastnosti by měl mít člověk, který se chce této náročné, ale smysluplné profesi věnovat.
Od kdy působíte jako sestra v ÚVN?
Jsem tu od roku 2010. Začínala jsem na pozici všeobecné sestry na směnách na oddělení gastroenterologie a potom jsem se posunula na pozici staniční sestry. Od roku 2020 jsem na pozici vrchní sestra. Také už 35 let pracuju na interně - ta mi přirostla k srdci a neměnila bych.
A už od dětství jste chtěla pracovat ve zdravotnictví?
Původně jsem chtěla být lékařkou - plánovala jsem jít na gymnázium a pak na medicínu. Na základní škole jsem ale měla učitelku matematiky, která mi studium medicíny rozmlouvala. Tvrdila, že na přijímací zkoušky nemám. Nakonec jsem se rozhodla pro střední zdravotnickou školu s tím, že na medicínu třeba půjdu později. Jenže práce sestry mě natolik chytla za srdce, že jsem si uvědomila, že už žádné jiné povolání hledat nechci. A tak se potvrdilo, že všechno zlé je opravdu k něčemu dobré.
Kde jste studovala?
Studovala jsem Střední zdravotnickou školu v Mostě a už během studia jsem měla možnost získávat cenné zkušenosti na interním oddělení místní nemocnice. Právě tam jsem se toho mnoho naučila - nejen odborné dovednosti, ale i empatii, trpělivosti a respektu k pacientům i kolegům. Tyto základy mě provází celou profesní dráhou.
Jak vzpomínáte na svá první léta v praxi? Bylo to těžké?
Byla to předně jiná doba. Těžké to nebylo, ale na druhou stranu si myslím, že dnešní mladí to mají trochu jiné. My jsme byli „hozeni do vody“ a „plavali jsme“. Neměli jsme mentorky a mentory, které vám se vším pomáhají, jako mají studentky a studenti nyní. Je to samozřejmě dobou, nicméně já jsem určitě pro, aby se sestrám mentoři věnovali. Ke každému ovšem musíte mít individuální přístup a neplatí to jen o studentech, ale i o podřízených.
Velmi ráda vzpomínám na svou první staniční sestru. Byla sice přísná, ale byla s námi v každodenním provozu a skutečně nám pomáhala. Už od samého začátku mne posouvala dál - umožnila mi učit se na endoskopickém sále i v diabetologické poradně. Díky ní jsem měla možnost růst a rozvíjet se.
Můžete nám tedy přiblížit, jak probíhá zaučování sester nyní?
V Ústřední vojenské nemocnici máme systém zaučování nastavený velmi strukturovaně. Pracují zde sestry, které absolvovaly mentorský kurz - na naší interní klinice mám například mentorky na poloviční úvazek, jež se věnují jak studentům, tak nově nastupujícím sestrám. Kromě nich spolupracuji i s kolegyněmi z našeho týmu, které rovněž prošly tímto kurzem a aktivně se podílejí na zaučování nových kolegů a kolegyň.
Vy jste vrchní sestra, jak jsou tedy sestry rozdělené?
Když to vezmu od nejnižší pozice, začínáme sanitáři, následují ošetřovatelé, pak praktické sestry a všeobecné sestry. Co se týče vedoucích pozic, na lůžkových odděleních působí staniční sestry, v ambulantním provozu jsou to úsekové sestry, stejně tak i na specializovaných pracovištích, jako jsou endoskopické nebo kardiologické sály. Nad nimi stojí vrchní sestra a nejvýše je pozice náměstka či náměstkyně pro ošetřovatelskou péči - dříve jsme těmto lidem říkali hlavní sestry.
Jaké jsou hlavní úkoly vrchní sestry?
Pozice vrchní sestry je především manažerská a administrativní, i když bych nejraději zůstala co nejblíže každodenní praxi. Jako vrchní sestra největší kliniky Ústřední vojenské nemocnice nesu odpovědnost za řízení jak lůžkových oddělení, tak i ambulantního provozu. V rámci své funkce vedu tým devíti staničních a úsekových sester. Ty jsou mými nejbližšími spolupracovnicemi a jejich odbornost, samostatnost a spolehlivost jsou pro chod kliniky naprosto zásadní.
Mezi činnosti vrchní sestry patří zajištění provozu jednotlivých úseků prostřednictvím úzké spolupráce se staničními a úsekovými sestrami. Pravidelně se setkáváme na měsíčních poradách, řešíme aktuální problémy a plánujeme další rozvoj. Osobně se snažím denně navštívit všechna oddělení, je pro mě důležitá otevřená komunikace, která posiluje vzájemnou důvěru. Součástí práce je i vedení výběrových řízení, pohovory, zpracování výkazů a další nezbytná dokumentace spojená s chodem kliniky. Pravidelně se účastním velkých vizit s přednostou Interní kliniky, kde dochází k důležité výměně informací mezi ošetřujícím personálem a vedením kliniky. Aktivně se podílím na výuce, podporuji profesní rozvoj nových i stávajících sester a usiluji o vytvoření podnětného pracovního prostředí.
Funkce vrchní sestry je nesmírně komplexní - spojuje organizační dovednosti, schopnost vést tým, udržovat kvalitní komunikaci a zároveň podporovat odborný růst ošetřovatelského personálu. Úspěch této role však závisí na dobře fungujícím týmu, se kterým lze každodenní výzvy zvládat s profesionálním nadhledem a respektem.
Naznačila jste, že vám chybí provoz…
Ano, velmi. I když mám dnes především manažerskou roli, pořád jsem duší zdravotní sestra. Proto mě těší, když mě kolegyně z endoskopie požádají o pomoc, například s pacientem s intravenózním portem, nebo když mě z oddělení zavolají k pacientovi s dekubitem, abych jim poradila. V těchto chvílích se mohu vrátit zpátky do kontaktu s pacienty a pomoci svým kolegyním – a to mě opravdu naplňuje. Využívám i možnosti být alespoň jednou týdně v ambulantním provozu.
To vám chybí nejvíc? Kontakt s pacientem?
Kontakt s pacienty, ano. Byla jsem na něj zvyklá, dlouhá léta jsem pracovala přímo u lůžka, ale i v ambulantním provozu.
A jak by měly sestry přistupovat k pacientům?
Sestrám často říkám, že základem je empatie - aby si představily, že na lůžku leží někdo z jejich blízkých. Pacient není jen diagnóza, ale člověk, který potřebuje nejen odbornou péči, ale i lidský přístup. Důležité je s pacienty mluvit, naslouchat jim. Někdy stačí krátký rozhovor nebo prosté pohlazení po ruce. Mnoho pacientů nemá návštěvy - jejich příbuzní jsou daleko nebo nemohou přijet - a právě takový drobný projev zájmu může mít velký význam.
Slyšela jsem, že jsou i zakázaná témata, o kterých nesmí sestry s pacienty mluvit.
Ano, to je velmi důležité a správné rozlišení kompetencí mezi sestrami a lékaři. V přímé komunikaci s pacienty opravdu existují určitá témata, která sestry nesmí samostatně komentovat nebo interpretovat – zejména se to týká diagnostiky a hodnocení zdravotního stavu. V rámci své profese mají sestry velmi důležitou roli v péči o pacienta, ale jsou zde i určité hranice, které musejí respektovat. Sestra nesmí pacientovi říkat slova typu: „Máte zápal plic“, „Bude to rakovina“, „To není nic vážného“. Sestra pacientovi musí poskytovat podporu, vysvětlení běžných postupů a hlavně zajistit, že informace poskytne lékař. Může říci např. „Pan doktor za vámi hned přijde a vše vám vysvětlí.“
Jak hodnotíte vzdělání sester nyní a před lety, když jste začínala? Je dnešní vzdělání lepší?
Na to má každý jiný pohled. Já mohu mluvit za sebe a ze své zkušenosti. Když jsem studovala klasickou „zdrávku“, vyučovali nás přímo lékaři - internu, chirurgii, první pomoc, pediatrii a další obory. Už od druhého ročníku jsme chodili na praxe a víkendy jsme trávili na brigádách v nemocnici. Například internu nás učil pan primář, na kterého dodnes ráda vzpomínám – vzal nás na oddělení, vše nám ukázal, učil nás, jak poznat komplikace, jak správně vyšetřovat. Bylo to velmi praktické a přímé. Dnes se systém posunul, sestry mají větší kompetence, mohou samostatně vykonávat řadu úkonů. Ale když porovnám absolventky střední školy a vysoké školy, rozdíly tam jsou - nicméně podle mě to není jen o škole. Je to především o přístupu k práci. Můžete být absolventkou vysoké školy, mít spoustu teorie, ale pokud vás práce nebaví, je to znát. A naopak - někdo ze střední školy může být výborná sestra, když má chuť, srdce a zájem. Rozdíly vidím i mezi sestrami z okresních a fakultních nemocnic. V menších nemocnicích jsou často zvyklé dělat více věcí samy, protože je tam méně personálu, a zvládají toho hodně. Je to skvělá průprava. Vždy proto říkám - projděte si i menší nemocnici, naučíte se tam opravdu hodně.
Proč je podle vás nedostatek zdravotních sester?
To je věc k zamyšlení. Spousta lidí vám řekne, že to je o penězích. Ale jsou sestry, které jsou spokojené, další by naopak chtěly přidat. Podle mého je pro sestry důležité, aby měly svůj osobní život, svoje koníčky, aby se mohly věnovat svým dětem, přátelům. Vidím to na sobě, nyní se potřebuji věnovat svým rodičům a ten čas mi chybí. Naše generace byla zvyklá, že práce pro nás byla prioritou. Nebo stále je. Mám práci jako koníčka. Ale tohle málokdy vidíte u mladší generace. Samozřejmě neříkám, ať nemají svůj osobní život a záliby, každý je máme. Ale někdy se to s prací těžko dává dohromady. Záleží samozřejmě na kolektivu, jak je kolegiální, jak si rozhodí směny, jak se dokáží domluvit.
Je to náročná práce. Já mám na své klinice dáno, že jedna sestra má mít na starosti 9 pacientů, takže mám dvě sestry na 18 lůžek. Podotýkám, že pro mě by byl ideální stav, kdyby měla jedna sestra 6 pacientů. K tomu jsou tam sanitáři a ošetřovatelé. Ale v okresních nemocnicích, tam může být třeba jedna sestra na 16 - 20 lůžek. A to moc lidí nevydrží, nebo to nechce dělat. Navíc pokud je sester málo, nemůžete se věnovat pacientům tak, že si s nimi například jen tak popovídáte, a to je taky problém. Těch důvodů, proč je sester málo, je tedy mnoho - služby, noční směny, psychická i fyzická zátěž, často i narůstající agresivita pacientů nebo jejich rodin. Vysoké pracovní tempo, málo času na pacienty, tlak na výkon, vyhoření. Náročné a zdlouhavé vzdělání. Je potřeba změnit celý systém a podmínky, ve kterých sestry pracují.
Ačkoliv se o sestrách často mluví v ženském rodě, v současnosti přibývá i mužů v této profesi. Jaký je mezi nimi rozdíl?
Z mé zkušenosti mohu říct, že muži tolik nestresují. Ne, že by byli flegmatičtí, ale působí klidněji. Zatímco žena má často potřebu mít vše přesně naplánované, muž věci spíš bere tak, jak přicházejí. Muži navíc přinášejí do převážně ženských kolektivů zdravou rovnováhu a nadhled.
Pokud by se některá sestra chtěla v budoucnu stát vrchní sestrou, co by pro to měla udělat a jaká by měla případně být?
Cesta k pozici vrchní sestry není jen o zkušenostech nebo ambicích, ale především o lidském přístupu, respektu kolektivu a schopnosti nést zodpovědnost. Spousta lidí si myslí, že vrchní sestra jen sedí za stolem a nic nedělá, ale tak to rozhodně není. Základem je přirozená autorita. Když jsem byla staniční sestrou, často jsem přišla s nápadem a ptala se kolegyň, co si o tom myslí, jestli to zkusíme. A stejně tak jsem naslouchala jejich návrhům. Dobrý vedoucí se umí ptát: „Máte nějaký nápad? Chcete něco zlepšit?“ Nestačí jen chtít, musíte na to mít. Pozice vrchní sestry přináší velkou zodpovědnost. Někdy se stane, že někdo tu pozici chce, ale chybí mu předpoklady. To poznáte podle přístupu k práci a kolektivu. Dobrý vedoucí táhne s týmem za jeden provaz a zároveň je člověkem, na kterého se kolegyně mohou obrátit, když je něco trápí. Vrchní, ale i staniční sestra by měla být lídrem a tahounem. Měla by být empatická, spravedlivá a vnímat, že každý člověk je jiný - má jiné potřeby, tempo i styl práce. Důležitá je i schopnost naslouchat nejen pracovním problémům. I když máme v nemocnici podpůrné programy, sestra se nejčastěji svěří nejdřív staniční nebo vrchní. A pak je na nás, abychom jí ukázaly cestu, kde může najít odbornou pomoc - ne jí to nařídit, ale nabídnout jí tu možnost.
Co máte na své práci nejraději? A chápu to tak, že to jistě není administrativa…
Když přijdu na oddělení a sestřičky, sanitáři, ale i lékaři se usmívají, mají elán, vítají vás a nikdo se nemračí - z toho mám největší radost. Nebo když je pochválím a oni poděkují. A musím dodat, že jsem strašně pyšná na všechen svůj personál, od sestřiček až po sanitáře - jsem ráda, že je tu mám.
A proč ráda pracujete v ÚVN?
Protože mám kolem sebe skvělé lidi - bez nich bych tu nebyla. Musím upřímně říct, že kdykoliv jsem potřebovala s čímkoliv pomoci, poradit, nebo jsem se chtěla profesně posunout a „rozšířit si obzory“, vždy jsem se mohla na kolegy spolehnout. Ať jsem oslovila kohokoliv, pokaždé mi ochotně vyšli vstříc.
Kdy vám dělají největší radost pacienti?
Neděje se to bohužel často, ale když nám poděkují, třeba přímo při velké vizitě, kdy řeknou: „Pane profesore, děkujeme, máte úžasný personál“. To je velká pochvala, zejména, když to řeknou takto veřejně.
Se sestrami často mluvím o tom, jak zvládají práci, kde lidé umírají. Jak se s tím vyrovnáváte vy?
Když jsem začínala na interně v okresní nemocnici a když jsem viděla někoho zemřít, tak jsem to samozřejmě obrečela. A nyní vidím, když někdo zemře náhle, další umírá delší dobu, někdo je mladý…. Proto tu máme paliativní péči, na kterou nedám dopustit, protože se to velmi posunulo. Kromě pacienta se pomáhá i rodině, aby to umírání bylo co nejsnazší. Je fakt, že někdy to rodina přijímá těžce, někdy i pacient. Ale často i vidíte, že smrt může být vysvobozením. Záleží to na tom, jak je pacient starý, jaké má onemocnění. Nyní, po letech praxe, už to zvládám.
Ale bylo období, kdy jsem byla na gastroenterologii, tak během měsíce zemřelo pět pacientů a bylo jim od 30 do 50 let. A když zemřel ten pátý, což byl mladý muž, tak to na mě padlo a plakala jsem. Ale i tady záleží, s kým jste ve službě, jaký je kolektiv, zda se můžete podržet navzájem. Případně využít psychologickou pomoc.
Staniční sestry z KARIMu jsem se ptala na covidové období. Jak na pandemii vzpomínáte vy?
Bylo to velmi náročné období. Na Interní klinice jsme zůstali v provozu, jen jsme museli snížit počet lůžek i pacientů na pokojích, abychom minimalizovali riziko přenosu. Všichni jsme si tehdy navzájem pomáhali, tým držel pohromadě. Fyzicky to bylo vyčerpávající - neustálé převlékání do ochranných pomůcek, práce v respirátorech, štítech. Ale ještě náročnější to bylo psychicky. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy nám zemřel první pacient. Odcházel nám před očima a my jsme tehdy ještě nevěděli, co přesně se s ním děje. Až zpětně jsme se dozvěděli, že šlo o covid-19.
Když se odkloníme od vaší náročné práce, tak jak relaxujete?
Miluji čtení a procházky v přírodě. Bydlím na vesnici, kde mě obklopují pole a lesy - když potřebuji vypnout, obuji tenisky a vyrazím na procházku. Velkou radostí je pro mě i náš obytný vůz. O víkendech s ním často vyrážíme na výlety, a to je pro mě ten nejlepší způsob relaxace.
Kdybyste měla nalákat sestry na práci do ÚVN, co byste jim řekla?
Pokud bych měla nalákat sestry na práci do Ústřední vojenské nemocnice, konkrétně na Interní kliniku, určitě bych vyzdvihla náš výjimečný kolektiv. Jsme sehraný tým, kde si lidé pomáhají a podporují se navzájem - a na to jsem opravdu pyšná. Když k nám nastoupí někdo nový, nikdy v tom není sám. Věnujeme se mu od prvního dne - provedeme ho po odděleních, vše ukážeme, vysvětlíme a poradíme. Záleží nám na tom, aby se u nás každý cítil dobře a bezpečně. Podporujeme také další vzdělávání, máme mentorky a příjemné pracovní prostředí.
Dovedete si přesto, že byste dělala něco jiného?
Ne, nedovedu. Občas máte období, kdy přijdete domů a řeknete si „a dost“, jenže pak se zamyslíte a řeknete si „vždyť já nechci dělat nic jiného, tohle mě baví“.
