Poradce pro pozůstalé

Ztráta blízkého je bolestivá. Jsme tu proto, abychom pomohli provázením tímto těžkým obdobím

Lidem, kteří se ocitnou v těžké životní situaci, pomáhá Pavla Peková už řadu let.  Je psychiatrická sestra, krizový intervent a poradce pro pozůstalé. V rámci úplného psychoterapeutického vzdělání prošla pětiletým sebezkušenostním výcvikem. Své vědomosti a praxi dále prohlubovala mnohaletým působením v Krizovém centru.  V ÚVN své zkušenosti zúročuje již více než rok jako terapeut u pacientů po TS pokusu, podporuje rodiny a blízké a u hospitalizovaných pacientů pomáhá najít motivaci při ztrátě zdraví, zmírnění bolesti, zlepšení spánku pomocí relaxačních technik a podpůrného rozhovoru. Je součástí paliativního týmu jako certifikovaný poradce pro pozůstalé a podporuje jak nevyléčitelně nemocné, tak jejich blízké. Ty, kteří projeví zájem, provádí těžkými okamžiky, které přináší nemoc, smrt včetně toho, co po ní následuje.

Při našem povídání jsem si vybavila vlastní prožitek, kdy jsem nenadále ztratila milovaného a uctívaného otce.  Je to dávno, dvacet let zpátky, ale rozhovor vzpomínky oživil a znovu jsem si uvědomila bolest, která přichází. Jak bych tehdy nabídnutou pomocnou ruku přivítala!

Jak jste dospěla k tomu, že jste se stala poradcem pro pozůstalé ÚVN?

Vyplynulo to z potřeb ÚVN rozvoje péče o nevyléčitelně nemocné a v tomto případě hlavně o jejich blízké. Je tomu více než rok, kdy v ÚVN vznikl paliativní tým. Vedle lékaře, sociálního pracovníka, psychologa, všeobecné sestry, kaplana, farmaceuta, fyzioterapeuta tam patří i poradce pro pozůstalé.  

Ukončení kurativní léčby je pro nemocného vždy velká psychická zátěž. Od lékaře se dozvídá, že všechny možnosti vyléčení jeho onemocnění, které současná medicína nabízí, jsou vyčerpány. Probírá s nim, jak může probíhat léčba a mírnění příznaků, které život pacienta ztěžují a ubírají na kvalitě. V těch okamžicích je pacient, stejně jako jeho blízcí, zprávou zasažen a reakce jsou různé. My jsme tady, abychom podali pomocnou ruku, nabídli provázení a podporu. Ideální je, umožní-li to stav pacienta, aby se mohl rozhodnout, jak a kde chce poslední etapu svého života prožít, uspořádat si své věci, vyjádřil svá přání, kterými se pak pozůstalí mohou řídit a rozloučil se. I tomu se snažíme napomáhat.

Jaká je vaše role v tomto procesu?
Provázení a podpora, kterou poskytuji, stejně jako duchovní podpora kaplana, je nabídnuta všem a poskytována každému, kdo o ni projeví zájem. Poskytuji možnost  pro sdílení emocí a myšlenek, naprostý respekt, možnost společného hledání odpovědí na otázky, které pacienta či jeho blízké zaměstnávají.

Jaké jsou reakce na nabídku psychologické podpory?
Různorodé. Někteří o tom nechtějí mluvit hned, potřebují čas pro sebe nebo si promluvit s blízkými. Jiní jsou naopak rádi za možnost sdílení, aby své blízké nezatěžovali, nebo když sociální podporu nemají. Blízcí mívají obavu mluvit o blížícím se konci, aby nemocný neztratil vůli žít nebo aby smrt „nepřivolali“. Všechny reakce jsou naprosto pochopitelné. V okamžiku,  kdy se dozví tu fatální zprávu, jsou všichni zaskočeni, je těžké fakt přijmout Po smrti blízkého si pozůstalí v nemocnici  častěji řeknou o podporu, když už jsme se setkali a viděli se - třeba při podpoře pacienta. Po úmrtí u nás v nemocnici dostanou pozůstalí i leták s nabídkou podpory a provázení. Mohou si tak v klidu vše rozmyslet a kdykoliv to uznají za vhodné se k nabídce vrátit.

Stane se, že pak využijí vaši nabídku pomoci?
Někteří ano. Ztráta milovaného člověka přináší pocity beznaděje, zmatku, chaosu, šok, bolest, smutek, někdy i vztek. Přicházejí otázky:“ Co budu teď dělat? Jak teď budu žít? Proč odešel? Muselo to být?“ Vyplouvají na povrch vzpomínky na krásné chvíle, ale také na nepříjemné okamžiky. Některé pocity jsou jakoby společensky nepřijatelné, to je ten zmiňovaný vztek, že nás milovaný opustil, nechal nás tu. Někdy ale také úleva, za kterou se většinou lidé stydí. Po úmrtí nastává několik dnů plných zařizování pohřbu a nejnutnějších záležitostí. Po pohřbu je najednou zlom, přichází prázdnota, různorodé a měnící se pocity a začíná truchlení. První dny bez blízkého, bez rituálů, bezesné noci, vyčerpanost, nechápou, co se s nimi děje. Nabídku pomoci přijímají pozůstalí, když nerozumí svým pocitům a prožívání, nejsou si jisti, zda je to ještě normální. Někteří nemají podporu v okolí nebo ho nechtějí zatěžovat. Období truchlení je velmi individuální, neexistuje žádná „správná“ délka. Většinou to bývá rok, u někoho i déle.

To poskytujete pomoc třeba i rok po úmrtí blízkého?
Ano, jak dlouho je potřeba nebo po jak dlouhé době mají potřebu lidé podpory využít. V  průběhu prvního roku po úmrtí blízkého nastávají okamžiky, se kterými se hůře vyrovnává, první poprvé bez milované osoby – první rozkvetlé tulipány, které měla tak ráda a už je neuvidí, první narozeniny bez něj  -  má je cenu ještě slavit? První léto, první Vánoce. Společně hledáme cesty, jak a jinak žít bez zemřelého.

Jak vlastně taková podpora probíhá?
Využívání podpory je velmi  individuální. Někteří přijdou jednou, potřebují si s někým nestranným otevřeně promluvit, poradit se a normalizovat své pocity. Jiní využijí pravidelných setkání k provázení po dobu truchlení. Například současná generace, která je zaměřená na výkon, a nebo také válečná generace, jsou k nabídce váhaví, vidí to jako vlastní selhání a slabost, když se nedokážou se vším vyrovnat sami a využijí podpory.

Pokud bych to měla shrnout, tak poradce pro pozůstalé pomáhá -  pozůstalým uvědomit se skutečnost ztráty – při pocitu nereálnosti, vyjádřit své pocity a hlavně pochopit jejich význam - např. při vzteku, pocitech viny, strachu - poskytuje čas pro truchlení – okolím jsou často tlačeni do urychleného „normálního fungování“, což často vyjadřuje vlastní bezmoc . Pomáháme také normalizovat reakce a prožitky na ztrátu, když je pozůstalý znepokojen intenzivními projevy zármutku – „ Jsem vůbec ještě normální, nezbláznil jsem se z toho?“ - hledat cestu žít dál bez zemřelého, jak rozeznat tzv.„ komplikované truchlení“, kdy je potřeba odborné pomoci lékaře, psychiatra.

Co považujete za nejdůležitější?
Já považuji za velmi důležitý především individuální přístup ke každému, respekt k jakýmkoliv myšlenkám a pocitům, které se v době truchlení objeví. Truchlení je normální reakce na nenormální situaci.

Jak vnímá vaši pozici personál nemocnice?
Nevím, ale myslím, že díky lepšímu povědomí o paliativní péči v ÚVN se s ním začíná pomalu seznamovat a postupně začne podporu pro pozůstalé využívat jako možnost pomoci  a podpory pro pacienty, jejich blízké i pro sebe. Je naštěstí stále více pracovišť, kde je paliativní péče součástí komplexní péče o pacienty. V ÚVN máme štěstí, že má paliativní péče velkou podporu vedení, zejména p. náměstkyně Gutová se zasazuje o její rozvoj. Jsme druhá nemocnice v republice, která má zavedeno poradenství pro pozůstalé. Nezavíráme oči ani před tématem smrti a snažíme se o skutečně komplexní podporu a péči pacienta a jeho blízkých.

Nemáte pocit, že se tématu smrti naše společnost vyhýbá?
Postavila bych to ve vztahu k nemocnici. Tam jde každý s nadějí, že mu tam pomohou se vyléčit do úplného uzdravení. Samozřejmě, že primární snahou  zdravotníků je pacienta vyléčit, navrátit do kvalitního života. Ale je třeba si uvědomit, že medicína není všemocná. A tam, kde ani nejmodernější přístroje, nejsofistikovanější léčebné metody nepomohou, kde je stav neodvratitelný, by se mělo každé pracoviště snažit poskytnout péči k zachování kvality života a podporu pacienta  a jeho blízkých až do konce jeho života.